Střemhlavý let

Moje babička z otcovy strany bydlela v Lysé v malém domku hned za tratí a přelézat soupravy stojící vedle sebe na mnoha překladových kolejích bylo vždy rychlejší než se trmácet až k nadjezdu a zase zpátky, abych nakonec skončil na druhé straně přímo proti nádražní budově.

Dokud babička mohla, na nádraží také pracovala. Měla krásnou práci, která se dnes hned tak nevidí, pracovala v lampárně. To znamená, že přes den obcházela bezpočet výhybek místního kolejiště, kontrolovala petrolejové lampy v jejich návěstidlech, čistila stínidla a skla, dolévala petrolej a povytahovala knoty.

Vracela se mezi ně, když se začínalo stmívat, a rozsvěcela jednu po druhé. Než padla úplná tma, návěstidla svítila a strojvůdcům ukazovala, na kterou stranu je výhybka nastavená.

V Polabí, jako všude na rovinách, bývá dobře vidět východ slunce. Když v babiččině ložnici zrůžověla okna, babička vstala, uvařila si meltu, k ní přikusovala chleba s máslem a mraky byly stále ještě růžové, když se vydala své lampy zase zhášet.

V době, kdy odcházela do důchodu, se zřizovala návěstidla elektrická, a tak si vzala na památku jednu petrolejku. Stávala na skříni v kuchyni a babička nám kladla na srdce, že jí jednou má svítit na hrobě.

Babička odcházela do důchodu předčasně, protože přestávala vidět. Měla dlouho velmi silnou cukrovku a ta jí zhoršovala zrak. Všichni se báli, že by ji jednoho dne mohl nějaký vlak zachytit.

A tak šla babička pro jistotu do penze.

Ani mé přelézání vagónů ale nebylo bezpečné. Někdy se se mnou souprava rozjela a jednou se mi za zády srazily dva vagóny, mezi kterými jsem vteřinu předtím prošel. Ale kdykoli jsem šel k babičce, šel jsem přes koleje.

Bývávalo to často v noci. Po vojně jsem se stal stavěčem kulis v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Všichni herci a režiséři byli z Prahy, přes víkend se nehrálo a všichni odjeli. Někdy mi na poslední chvíli odpadl nějaký program a já byl na opuštěné ubytovně sám.

Sebral jsem se a sedl na noční vlak, vystoupil na konečné v Lysé, přelezl koleje a nesměle se blížil k babiččinu domku. Bývalo kolem půl jedné a v kuchyni se svítilo. Babička se objevila ve dveřích, jakmile vrzla branka: „To jsi ty? Ohřívám ti polívku.“

Dlouho to pro mne bylo nepochopitelné. Rozhodl jsem se náhle. Šel jsem třeba do kina a sešli jsme se jenom tři. Uvaděčky nás poslaly zpátky k pokladní, která nám vrátila peníze, protože pro tři diváky se nepromítá. A já šel na trolejbus, který mě měl zavézt k ubytovně, ale dříve přijela osmička jedoucí k nádraží a já do ní nasedl a za chvíli už mne kolébal noční vlak do Lysé. Vláček vjížděl tiše do nádraží a výhybky kolem svítily a na temném nebi zářily hvězdy. Za chvíli vrzla známá branka. Babička ohřívala polévku…

To není ale všechno. Jednou mi v pátek večer bylo smutno. Koupil jsem si lístek a sedl do vlaku, ale hned v první vesnici zastavil na semaforu před nádražím, přímo naproti zahradní restauraci.

U stolků seděli lidé, nad parketem se houpaly barevné žárovky a na pódiu hrála opravdická dechovka, ne nějaký magnetofon, ale opravdická nesladěná vesnická kapela. Vlak se po chvíli rozjel, doplazil se do stanice a já vystoupil. Šel jsem do zahradní restaurace, poslouchal vřeštění trumpet, pozoroval tančící páry a pan vrchní mi nosil pivo. Pozdě v noci jsem se vrátil na ubytovnu a prospal celý následující den.

Nemohl jsem ale nějak vymazat z paměti nenaplněnou výpravu za babičkou, a tak jsem se za ní vypravil příští pátek. Nepřijel jsem tentokrát o půl jedné v noci, ale už odpoledne. Babička pekla buchty. „Kdes byl minulej tejden?“ otočila se na mne od trouby. „Nadělala jsem ti řízky… a ty ses ani neukázal. Nakonec zůstaly psovi.“

To už jsem nevydržel a zeptal se, kam na podobné informace chodí. Babička mi nevzrušeně odvětila, že to prostě cítí. Najednou zkrátka dostane nepřekonatelnou chuť mi něco uvařit a já se vzápětí objevím. „No dobře,“ nespokojil jsem se s tím, „ale jak je to možný?!“ A babička se usmála a ať si prý na to zkusím přijít sám.

Jednoho dne jsem čekal na nádraží. Měla za mnou přijet Lucie, slíbil jsem jí ukázat, jak dlouho se v Polabí dá jet na kole bez držení. Když přijela, bušilo mi srdce a čekali jsme, až odjede její vlak. Pak jsme přeskákali několik volných kolejí, až jsme se dostali k soupravám a začali je přelézat.

Nevím, jestli jsem Lucii musel podávat ruku, jestli by se pokaždé nedostala stejně dobře nahoru sama, ale pokaždé jsem vyskočil nahoru první a podával jí ruku a ona ji pokaždé přijala a nechala se vytáhnout, ale nakonec jsme stáli na plošině vagónu, stáli jsme, ani jsme se nehnuli a dívali se jeden na druhého, dokud jsem si Lucii nepřitáhl k sobě.

Přitáhl jsem si ji velmi jemně, spíš jsem jenom naznačil takový pohyb rukou, ale ona mi vyšla vstříc. Přitáhl jsem si ji velmi jemně, ačkoli jsem ve volném čase nepřestal jezdit do skal a hodiny a dny jsem visel někde za ruce, takže jsem byl velmi silný. Nade mnou zazářila zase má šťastná hvězda, zase jsem věřil, že život může být jedině krásný, a kdybych měl volnou ruku, zvedl bych ji nad hlavu na znamení, že dobro vítězí, ale nešlo to, objímal jsem přece Lucii svýma silnýma rukama, připravenýma k letu.

Na plošině jsme byli jako v úkrytu. Po obou stranách stály těžce naložené vagóny. Byly plné cukru z nedalekého cukrovaru. Usnuli jsme, Lucie se mi choulila v náručí, ale já nespal tvrdě, cítil jsem, jak se naše souprava rozjela, ale neudělal jsem nic, ačkoli byl ještě čas vzbudit Lucii a seskočit.

Projížděli jsme mezi poli, krajina byla rovná jako moře a někdy byl do ní jako ostrov zasazen borový háj. Lucie se jen občas slabě pohnula. Zastávkou v Ostré jsme projeli bez problémů. Byl to jen perón se jménem vesnice a do vsi se muselo po cestičce přes voňavý les. Nad námi bylo horké modré nebe, ležel jsem na zádech a ruce jsem měl rozpažené, o jednu z nich si opírala hlavu Lucie a já měl pocit, že se vznáším nade vším.

Byla to pravda, nebo ne? Možná jsme se i vznášeli, protože výpravčí stál na perónu, když jsme projížděli Kostomlaty. Pod paží třímal plácačku, salutoval druhou rukou ke štítku své červené čepice a mne a Lucii sledoval dlouhým pohledem.

Podle předpisů nás měl zastavit nebo dát zprávu výpravčímu v příští stanici, ale neudělal to, dojeli jsme až do Poděbrad. Tam vlak nadobro zastavil, ačkoli jsem doufal, že naše cesta nikdy neskončí a že se budeme líbat o to více hladově, až nám začne kručet v břiše.

Lucie neotevřela hned oči. Dřív se přesvědčila, že jsem u ní, a chtěla vědět, kam jsme dojeli. Řekl jsem jí to, ale odvětila, že jsem popleta, že prý jsme jistě v nějaké moc krásné zemi. Měla pravdu. I výpravčí z Kostomlat to věděl, byl si jist, že tam jedeme, a proto také nezastavil vlak.

Lucie studovala v Budějovicích a já pracoval v Ústí, Lysá byla přesně na půl cesty. Babička se na nic neptala, přestěhovala se na gauč do kuchyně a přenechala nám celou světnici. Scházeli jsme se u ní téměř každé volno. Vozil jsem si s sebou trička, košile a prádlo a prali jsme to společně v babiččině předpotopní pračce, štípal jsem dříví v kůlně a pálil ho v kachlových kamnech. Spravil jsem starého araba po dědovi a jezdili jsme ve dvou, já na dědově arabovi a Lucie na babiččině kole, po prašných cestách v rovinách kolem Labe, kde se dá jet dlouhé kilometry úplně bez držení, protože nikde není žádná zatáčka, můžete se narovnat nad řídítky, párkrát šlápnout a pak roztáhnout paže a zavřít oči. Cítíte vítr ve vlasech a najednou to víte: Letím!

Letíte. Kilometry květáku střídají kilometry zelí. A nikde ani zatáčka. Po vodě tiše plují remorkéry až k obrovskému zdymadlu.

Jednou jsem ležel na zádech a Lucie mne šimrala stéblem ve vlasech. Najednou se zeptala, jestli spolu budem i po smrti. Řekl jsem, že nevím. „Je nebe?“ chtěla vědět. Nevěděl jsem. Ale vzpomněl jsem si na faráře, se kterým jsem byl na vojně. Byl zvláštní, a nejen tím, že byl starší než my. Pro nás byla vojna neštěstím, zatímco pro něj byla zkouškou, ano, tak si tomu klidně říkal.

Jednou, když byla má morálka obzvlášť bídná, jsem se mu svěřil a on mi vysvětloval, že teprve když je člověk u konce sil, když vidí, že je malý a směšný a ubohý, zapomene na svou pýchu a vzpomene si, že je nad ním Někdo, kdo jedině mu může pomoci. Vyprávěl jsem to Lucii a řekl jsem jí, jak jsem se uvnitř proti tomu vzbouřil a za farářem už nikdy nepřišel.

Lucie chtěla vědět proč, jestli by nebylo hezké, kdyby lidé měli ještě jednoho otce, který je věčný a spravedlivý, a kdyby ve všem byl tím pádem nějaký vyšší a krásný smysl, a já jsem řekl, že nechci od malička nic jiného, než aby život měl nějaký krásný a vyšší smysl, a kdyby k tomu všemu byl život a všechno dobré věčné, musel bych se samým štěstím štípat, jestli se neprobudím z iluze.

Raději budu třít bídu s nouzí, jen když to bude opravdové. Když je člověk zoufalý, rád podlehne nějaké iluzi. Ale já bych chtěl uvěřit v něco tak krásného jedině na vrcholu sil. Přál bych nebi, Lucie, aby v něj věřili i vítězové, nejenom poražení, a chtěl bych vstoupit do řad jeho mužstva nezištně, ve vítězném dresu a s rukou vztyčenou nad hlavu jako tatínek.

Lucie se na mne dlouho úplně zblízka dívala, pak se chytla mé ruky a lehla si na záda. Dívala se do mraků a šeptala, že by to bylo krásné, že láska by byla věčná a že také manželství by se uzavírala v nebi. Lehl jsem si vedle ní, dívali jsme se do mraků a byli jsme šťastní, vypadalo to jako závrať, jako střemhlavý, jako ten nejpřímější let, ale ještě jsme toho prožili zřejmě málo, abychom objevili někoho tam ve výškách, ačkoli Lucie prý slyšela někde velmi blízko cinkat rolničky.