Johnnie Walker

Když jsem se narodil, psaly o tom noviny. I fotografie tam byla. Ležím na ní v kočárku a nad tím je velký titulek Nový křídelní útočník.

Můj tatínek byl křídelní útočník. Než jsem se narodil, unikal po křídle a střílel branky a jeho klub stoupal v tabulkách výš. A tak když jsem se narodil, někteří lidé mne znali. Maminka tlačila kočárek nahoru po hlavní ulici a cizí lidé jí s ním pomáhali. Já spal a oni pokukovali. Maminka byla na mne jistě pyšná.

Narodil jsem se totiž ve slavné době, ve šťastné době našeho fotbalu, protože náš tým, naše reprezentace se probojovala až do finále mistrovství světa a utkala se o světové prvenství s Brazílií. Musel to být jeden z nejkrásnějších zápasů a velkou roli v něm sehráli naši útočníci, z nichž dva byli samozřejmě křídelní.

Morálka byla díky tomu veliká. Tatínek říkal, že lidé najednou měli zase vzor, že lidé potřebují nějaký vzor, že lidé začali zase věřit, že se mohou dít ty nejneuvěřitelnější věci, že život může být něco opravdového a přitom pohádkově krásného, že začali zase věřit ve svou šťastnou hvězdu.

Když jednou tatínek nechal maminku doma, aby si odpočinula, a sám tlačil kočárek vzhůru po hlavní ulici, přiběhl někdo z jeho příznivců a uložil ke mně pod peřinku lahev whisky.

To byla v té době veliká vzácnost a tatínek, aby maminku překvapil, si ji schoval do své skříně za košile. Plánoval, že ji otevře spolu s maminkou při oslavě mých prvních narozenin, ale zbývalo ještě pár měsíců času a tatínek, který ještě nikdy v životě nepil opravdovou whisky, neodolal. Odšrouboval závěr a opatrně se napil tak, že by to maminka ani nepoznala, kdyby se to nestalo ještě několikrát.

Naneštěstí si maminka načaté lahve všimla, když rovnala tatínkovi do skříně čisté košile, a kdyby byl tatínek v tu chvíli po ruce, byl by ji možná uklidnil. Ale tatínek byl ve vaně, aby si uvolnil svalstvo po těžkém ranním tréninku, a maminka si věc vysvětlila tím nejjednodušším způsobem, totiž že se s ní o vzácnou lahev nechce rozdělit.

Tou dobou byl tatínek pro maminku stále ještě hrdina, který by něco takového nemohl udělat, a jedna maminčina polovina se chlácholila tím, že se určitě jedná o nějaké nedorozumění. Ale ta druhá se náhle chopila otěží a zle se té první za její naivitu vysmála. Odtud byl už jen krůček k velkému zklamání nad tatínkovým nečekaným sobectvím, ještě většímu rozhořčení a nakonec unáhlenému rozhodnutí, jak tatínka okamžitě a na místě potrestat.

Maminka, možná právě proto, že neměla s takhle tvrdým alkoholem žádné zkušenosti, se mírně rozkročila, zaklonila hlavu dozadu a přes několik zakuckání dokázala v kratičké chvíli dostat obsah lahve do sebe. Když tatínek vylezl z vany, našel maminku ležet bezvládně naznak u své skříně, a když přiložil ucho těsně k jejím ústům, zjistil, že se téměř neslyšně něčemu pochechtává.

Dovnitř svítilo oknem silné jarní slunce, tatínek stál nad maminkou naprosto užaslý, a ještě než se z toho vzpamatoval, ozval se zvonek. Tatínek po špičkách přistoupil ke dveřím, a jestliže byl zpočátku užaslý, pak od tohoto okamžiku by se v něm krve nedořezal. Za dveřmi totiž postával jeden z křídelních útočníků, kteří bojovali ve slavném zápase proti Brazílii a jejichž vlastnoruční podpisy zdobily míč, který měl tatínek jako vzácnou relikvii uschovaný ve stejné skříni jako onu nešťastnou lahev. Tatínek se s nimi se všemi totiž setkal na jednom soustředění a oni mu ze vzájemné sympatie slíbili, že pojedou-li někdy přes naši celnici do Polska, určitě se zastaví.

Velmi dlouho se tatínek ani nepohnul. Nebyl schopen. Křídelní útočník tedy ještě jednou zazvonil a přitiskl oko ke kukátku. Nemohl vidět samozřejmě nic, a i kdyby tatínka v šeru předsíně nakrásně spatřil, nepoznal by ho, protože tatínek lapal po dechu přesně jako člověk, který dostal ránu do žaludku, a otevíral u toho ústa tak zoufale, že nejvíce ze všeho vypadal jako na vzduch čerstvě vytažený vánoční kapr.

Při druhém zazvonění ale vyskočil, jako by dostal elektrický šok, a několika skoky byl v ložnici, odkud zasípal, že je hned u dveří. Neuvěřitelnou rychlostí otevíral skříně, peřiňáky a zásuvky, aby se definitivně přesvědčil, že neuloží maminku ani do jedné z nich, a pak svou ženu zastlal. Položil ji jednoduše na společné letiště a přikryl ji dvojitou vrstvou nadýchaných peřin od babičky. Pak musel maminku vyhrabat a zkřížit jí ruce na prsou, aby zpod peřin netrčely. Důkladně zkontroloval své dílo, ale stejně pro jistotu ložnici zamkl.

Když vedl vzácnou návštěvu do obývacího pokoje, podlamovaly se mu nohy tak, že si toho nešlo nevšimnout, ale zvídavé otázky odrazil výmluvou, že přehnal ranní trénink. Tatínek byl zvyklý na nepřátelský kotel a ruka se mu už zase téměř netřásla, když servíroval kávu, ale v tom okamžiku se z ložnice ozvalo žuchnutí. Všem dobře slyšitelný tlumený úder.

Slavný křídelní útočník nadzvedl obočí nad okraj hrnku s kávou a můj tatínek, který nikdy nelhal, najednou zasípal: „Kočka.“ Můj nešťastný tatínek zalhal, aby se vyhnul drtivému odhalení, jenže netušil, že křídelní útočník je velký kočičí příznivec. Než se tatínek, mírně ztuhlý svou lží, vzpamatoval, stál jeho vzor u dveří do ložnice a dožadoval se vstupu. Tatínkovi chvíli běhal ohryzek po krku sem a tam, než ze sebe dokázal vypustit svou druhou do mraků sahající lež: „Kočka… musí… mít klid… má koťata!“

Byl to zoufalý výkřik, tak zoufalý, že udivený křídelní útočník sám vzal tatínka za loket, odvedl ho ode dveří ložnice a opatrně hostitele usadil. Zatímco seděl v ušáku a začínal zase připomínat vánočního kapra, dovolila si návštěva otevřít bar a nalila oběma něco ostřejšího. Vzápětí tatínkovo zoufalství vystřídala úplná rezignace: bez mrknutí oka se totiž křídelního útočníka otázal, jestli by nechtěl jedno kotě. Obdivovaný sportovec naneštěstí odpověděl ano, dokonce se tatínka zeptal, jestli se na to kotě může spolehnout, protože moc rád přijme kotě právě od něj, a rozloučil se, protože musel být do večera v nějakém dalekém polském městě. Když míjeli dveře do ložnice, bylo slyšet hluk, jako kdyby někdo převracel nábytek. „Ta tam ale řádí,“ poznamenal vesele reprezentant a tatínek za jeho zády s trochu zkřiveným obličejem pokyvoval hlavou.

Když se maminka probrala, vůbec nic si nepamatovala, netušila, že byla zastlaná, že se vyplazila ven, ani co všechno převrátila, když se zkoušela zachytit a vstát. Cítila jen, že jí třeští hlava, viděla, že si tatínek bere čistou košili a chystá se někam jít, ale nechtěla, aby jí nechával samotnou. Tatínek se nedokázal nikdy zlobit dlouho a ani teď se už nezlobil, ale trval na tom, že musí ven. Když maminka chtěla vědět, co ho tak nutí vydat se z domu, dlouze se na ni zadíval a zanotoval: „Sháním kotě.“

Tatínek jej sehnal ještě ten den v jedné vesnici v horách nad Kostelcem a přivezl ho dolů na svém kole značky Ukrajina. Křídelní útočník se u nás na zpáteční cestě z Polska podle úmluvy zastavil, a když mu tatínek koťátko předával, se souhlasem maminky se ke všemu přiznal. K velké úlevě mých rodičů se tatínkův vzor smál a začalo tak jedno hezké tatínkovo přátelství, které bylo dokonce delší než krátká sportovní kariéra, ba dokonce delší než jeden kočičí život. Mimochodem, byl to činorodý kočičí život, protože koťátko se na dlouho stalo maskotem jednoho našeho slavného klubu. Mělo na kočku trochu zvláštní a cizokrajné jméno. Pojmenovali ho: Johnnie Walker.