Tatínkův křik

Můj tatínek v zápalu boje často křičel. Křičel na hřišti na rozhodčího a často za to dostával žlutou kartu. Křičel při mistrovství světa v hokeji a nejvíce křičel, když jsme hráli proti Rusům.

Pokud se navíc stalo, že jsme s nimi hráli ve finále o zlatou medaili, vstávala maminka ten den ráno se zoufalým pohledem a ovázanou hlavou. Už před zápasem se tatínek dostával do ráže. Občas vyšel na balkon a křikl pro začátek do našeho sídliště v Mlýnské ulici: „Dneska vám to naklepeme, Ivani!“

Pak se spokojeně posadil do křesla u televizoru a čekal, až skončí předcházející program. Maminka nakukovala do dveří a zatím klidně mu domlouvala, že to je jenom sport, jenom hokej, a jestli by se kvůli tomu muselo tolik vyvádět.

Tatínek jí ale nerozuměl, protože on nikdy neříkal fotbal nebo hokej, on vždycky říkal fotbalový zápas a hokejový zápas. Jako vyžadoval náležitou podporu od svých fanoušků, podobně byl připraven nasadit coby divák všechno na podporu našeho národního mužstva.

A ještě ke všemu se musel jednou v noci neozbrojený dívat do hlavně ruského kanónu.

Není ani divu, že když ruský hráč udělal něco proti pravidlům hry, vybíhal tatínek na balkon, pevně sevřel oběma rukama zábradlí a vykřikoval lidem do oken nesmlouvavě peprné poznámky o nízkém ruském charakteru.

Bývaly časy, kdy maminka zkoušela balkonové dveře hájit vlastním tělem, ale ty rychle přešly. Nenápadně tedy přestavovala nábytek tak, aby od křesla k balkonu nevedla přímá cesta, ale tatínek si ji vydupal. Vzpomínám si, jak to dopadlo, když matka zkusila využít šera obrazovky a tiše postavila do cesty židli.

Od té doby bývala cesta k balkonu přímá. Maminka se přesto nedokázala vzdát alespoň slovních domluv, opřených o naši budoucnost. Ale řeči o tom, že jiní vstupují do strany, aby se jejich děti dostaly na školy, a že to samozřejmě od táty nikdo nečeká, ale mohl by pro mou budoucnost udělat alespoň maličkost, a totiž jednou za rok, při mistrovství světa, mlčet, tatínka jako by ještě více rozplameňovaly.

Pokud se stalo, že jsme prohráli, vykřikoval do světa na adresu mocného východního impéria velmi chmurná proroctví, za něž by mne nenechali dostudovat snad ani jesle, ale nebylo to nic proti tatínkovu opojení z vítězství.

Tehdy totiž rozjařeně doporučoval poraženým hokejistům i všem jejich rudým kamarádům ty nejpřímější únikové cesty. Já všechno pozoroval s největším zaujetím, maminka si vyměňovala obklady a tatínek radil hostujícímu celku, aby si na zpáteční cestě pro útěchu zamával svou rudou vlajkou.

Vzpomněl jsem si na to, když jsem ho navštívil po operaci. Díval se zase na televizi. Nemohl dělat skoro nic jiného. V kyčli se mu hojil český kloub. Jednoho dne vystoupil v televizi nějaký odborník a oznámil, že po mnoha úvahách přestanou dávat lidem jako kyčelní endoprotézu český výrobek. Tatínek nemohl vyskočit a běžet na balkon a chytit se zábradlí, ale mohl alespoň křičet.

Mohl, ale nekřičel. Tatínek, který bombardoval dlouhou dobu všechny možné odpovědné orgány včetně ministerstva zdravotnictví otázkami, proč dávají lidem mizerný kloub, a dostával odpovědi, že kloub je dobře prověřený, se podíval na svou paní a řekl, že je dobře, že byl užitečný a že dají dobrý kloub alespoň všem, co přijdou na řadu po něm. Myslí, že to bylo tatínkovo opravdové vítězství.

Mladá paní přikryla jeho silnou ruku svou upracovanou dlaní, podívala se mu do očí, a přestože tatínek ani jednou od té doby, co se k ní nastěhoval, nemohl své paní ukázat, jak stojí s vítězně zvednutou paží, šeptla, že ho miluje.

Na ta slova tatínek vystoupil ze své podzemní řeky a zanedlouho mu dokonce, ačkoli měl invalidní průkaz, nabídli dobrou práci. Nabídl mu ji bývalý podnikový ředitel, ten, kterého obětovali za revoluce náměstci, ten, který si poté, co ho sesadili, pořídil malou restauraci a teď si koupil za babku část továrny, kde kdysi řediteloval a kterou ti povedení náměstci mezitím stačili vytunelovat.

A po nějaké době byl ředitel tatínkovi za svědka. Konečně totiž požádal o ruku svou kdysi mladou paní. Byla to tichá svatba, bez lidí, jen se dvěma svědky, a když novomanželé slibovali, že spolu budou snášet dobré i zlé, věděli, o čem mluví.

Tatínek se nerozhlížel jako na stadionu vítězoslavně kolem a měl oči jenom pro svou paní, dokonce na sebe ani jednou neupozornil tím, že by zvedl ruku, pouze se usmíval, jak jen mu to jeho koutky úst dovolovaly.