Tatínkovy čtvrtky

Dodnes si pamatuji jména všech těch fotbalových klubů. Celtic Glasgow, Rangers Glasgow, Leeds United, Real Madrid, Ajax Amsterodam, FC Milán… ještě teď, když se tak jimi probírám, mají pro mne zvláštní, kouzelný nádech, ale kdysi, před třiceti lety, to bylo ještě něco více, byl to lidský sen.

Na rohu Mlýnské ulice stávala dřevěná trafika, která tam už dávno není, otevírala každý pracovní den přesně v pět, o hodinu dříve než pan hostinský Pryl. A tatínek, který v té době bydlel ještě s námi, nemusel chodit do práce, a jen aby se věcem učinilo zadost, někdy trávil čas na textilácké vlečce, si jednou týdně přivstal, o půl páté rázně zamáčkl budík, pustil si horkou vodu a novou žiletkou se ještě v pyžamu holil.

Ještě než se ustrojil, umíchal si na pánvi čtyři vajíčka a namazal si k nim chleba s máslem. Bylo to jediné jídlo, které uměl, a jídával ho po mnoho let každý čtvrtek, aby nemusel budit maminku.

Pak sjel výtahem dolů, vyšel na ulici, zamíchal se na chodníku mezi dělníky směřující do práce a zamířil k novinovému stánku. Pak trpělivě vystál frontu, aby si mohl koupit časopis, který se dostával do distribuce a na pulty novinových stánků každé ráno ve čtvrtek a který nesl pro tatínka vše říkající název Stadion. Býval velmi oblíbený a ještě před šestou hodinou úplně rozebraný.

Prodavačka ve stánku tatínka zanedlouho samozřejmě dobře znala, a navíc její manžel chodil každou neděli na fotbal, takže záhy tatínkovi navrhla, že mu jako stálému zákazníkovi jeden výtisk schová, aby si ho mohl vyzvednout později, cestou na trénink.

Ale tatínek se nemohl vzdát ranního čtvrtečního vstávání, holení v pyžamu u kohoutku s horkou vodou, vajíček, ani chodníku v ranním oparu, protože to všechno dodávalo důležitosti týden co týden očekávanému časopisu Stadion.

Byl to způsob, jakým se tatínek dokázal radovat. Nevyhnula se mu v životě celá řada katastrof, ale pod jejich černými mračny dokázal být upřímně šťastný i z úplných maličkostí.

Když bylo hezké počasí, vytlačil před odchodem ke stánku ze sklepa svoje kolo značky Ukrajina a vedl ho po chodníku vedle sebe za řídítka. Pak zasunul srolovaný časopis pečlivě za lanko od brzdy a jel na náměstí k čerstvě otevřené pivnici Tunel, kde si od pana Pryla koupil jedno lahvové pivo.

V době své sportovní slávy tatínek nikdy nepil alkohol během dne, už vůbec ne před tréninkem nebo před utkáním, to nepřicházelo v úvahu. Pil pouze večer, v zájmu sportu, když bylo potřeba zvýšit morálku mužstva. Výjimkou bylo čtvrteční ráno, kdy čerstvě oholený tatínek usedl obřadně do křesla v obývacím pokoji. Na stolku měl připravený časopis Stadion, skleničku a pivo od pana Pryla. Tatínek se předklonil v křesle, otevřel lahev a z výšky nalil pivo do sklenice. Pak rychle přiblížil rty ke sklence a hlasitě usrkával přetékající pěnu.

Přetékající pěna patřila neodmyslitelně k našim čtvrtkům. Možná se tatínek mohl naučit nalít pivo do sklenice tak, aby pěna nepřetekla. Obzvláště maminka si to myslela a dlouho patřila k našim čtvrtkům i maminka uraženě odnášející promáčený a pivem smrdící ubrus do prádla.

Na její naléhání a věcné argumenty odpovídal tatínek úplně klidně a neuvěřitelně vytrvale jednou jedinou větou, kterou jsme si s maminkou hluboko vryli do paměti. Ta báječná věta zněla prostě: „Mám pěnu rád.“

Slýchával jsem ji tak dlouho, dokud se maminka nepřizpůsobila a nezačala měnit ubrusy tak, aby se dostatečně opoužívaly a musely se ve čtvrtek vyměnit tak jako tak.

Když se tedy dostatečně nasrkal pěny a obsah sklenice byl stabilizován, naklonil se tatínek nad Stadion. Nevzal ho do rukou hned, na chvíli položil ruce na jeho okraje, jako by přemítal, co uvnitř asi nalezne, a pak teprve se pustil do čtení. Většinou na pivo ve skleničce zapomněl, a když byl časopis dočtený, zvětralé ho vylil. Zbytek piva z lahve si nedoléval, protože se rázem ocitl uprostřed rána všedního dne, do kterého alkohol nepatří.

Někdy po ránu sedl na své kolo značky Ukrajina a jel. Na ruském kole se šlapalo těžce, ale tatínek měl veliké svaly. Opravdové svaly. Občas mi je předváděl. Jednou mi ukázal obrázek kulturisty a s pohrdáním řekl, že takové svaly opravdové nejsou.

Tatínek měl totiž veliké svaly od mládí, protože pocházel z pěti dětí a musel se od patnácti let sám živit na studiích; živil se tím, že chodil po škole několikrát týdně vykládat na nádraží vagóny, a často se stávalo, že ráno usnul ve školní lavici.

Svými opravdovými svaly hnal kolo Ukrajina po ulici velkou rychlostí a pod brzdovým lankem měl stočený časopis Stadion. Radoval se z toho, byl, jak se říká, v dobrém rozmaru, cítil svou sílu, řídítka v ruce, ostrý ranní vzduch v plicích a to stačilo. Jednou se hnal kolem vrátnice textilky kolem šesté, v okamžiku, kdy se do ní tlačily davy lidí jdoucích na ranní, rozednívalo se, vlastně muselo už být dobře vidět, protože kdosi ze známých křikl na tatínka, že má u kola stále ještě zapnuté světlo.

Několik lidí se přidalo. Pokřikovali, ať šetří světlem, protože v té době byla u nás energetická krize a často přicházel telefonický příkaz, že je přetížená síť, a dělníci museli vypínat stroje. Na každém pracovišti textilky visel plakát Šetři světlem. A my ve škole jsme jeden druhému stahovali čepice do očí se stejným výkřikem.

Tatínka ten vtip rozveselil, a jak byl v dobrém rozmaru, nabral do plic vzduch a hurónsky, opravdu jak na lesy, zakřičel: „Já můžu, já na rozdíl od státu mám energie dost.“

Tatínek se začal smát, musel slézt z kola, jak se chechtal, a spolu s ním spousta lidí, ale náhle skoro všichni ztichli, protože mezi nimi byli i někteří náměstkové, a ti přistoupili k tatínkovi a oslovili ho „soudruhu“. Nebyli by to udělali, ale několik vtipálků si na jejich adresu přisadilo a najednou se příliš mnoho lidí dívalo, jak se zachovají. Když se tatínek dál chechtal, řekli mu, že to je vyloženě protistátní a navíc ještě veřejné vystoupení, jaké nemá v okrese snad ani obdoby, a tatínek se přestal chechtat, protože pochopil, že situace je vážná.

Ale tatínkovi, který byl zvyklý na vřavu nepřátelského kotle a uměl si i v ní udržet svou vysokou morálku, přesto dál hrály koutky úst, které v té době ještě neměl natržené. Náměstkové se tvářili vážně, lidé stáli, čekali, co se stane, a tvářili se také vážně a tatínek to mohl mít spočítané, kdyby přistoupil na hru náměstků, kdyby byl býval přistoupil na jejich hru.

Ale paličatě si teď nechtěl nechat zkazit čtvrteční ráno, nechtěl si nechat vzít svůj Stadion, zastrčený za brzdovým lankem. O mnoho let později jeden z náměstků vyprávěl, že tatínka zachránilo právě to, že se s nimi nehádal, že jim nenadával, že s nimi vůbec nebojoval, že se pořád tvářil, že to všechno je jen taková legrace, takže to i oni nakonec mohli s úlevou přejít, protože jim nikdy nešlo o tatínka, ani o nikoho jiného, jenom o pořádek, aby si udrželi svá místa. Tatínek totiž zvedl oběma rukama před sebe své kolo a zkroušeně zvolal: „Jak můžete něco takového říct, soudruzi, právě mně, který nedbaje námahy s takovou láskou jezdí na sovětském kole značky Ukrajina!“

Většinou jsem ve čtvrtek časně vstával a pokukoval sem tam dveřmi do obývacího pokoje, jestli už tatínek svůj Stadion nedočetl. V takových případech mi ho půjčil, ale nesměl jsem si ho vzít do postele, abych stránky nezmačkal, musel jsem se ustrojit a sednout si ke stolu. Tatínek si totiž svůj oblíbený týdeník archivoval.

Někdy mi za odměnu dovolil vyndat hromádku výtisků z jeho archivu ve skříni a rozložit si časopisy po zemi. Kladl jsem je na maminčin koberec zadní stranou vzhůru, protože na zadní straně obálky byly barevně vyfotografovány fotbalové kluby. Často tak lehávali vedle sebe ti největší rivalové, ještě dnes bych dal dohromady desítky jmen…

Tatínek stál nade mnou a vyprávěl, odkud který hráč kam přešel, kde začínal, v kterém klubu prožil nejlepší léta, kterému klubu se dá předpovídat vzestup v tabulkách a u kterého by tipoval přinejlepším stagnaci. Pak jsme spolu všechny Stadiony rovnali pečlivě zpátky do skříně.

O to větší byl můj úžas, když jsem se jednoho dne vrátil ze školy a spatřil tatínka, jak časopisy trhá. Naštěstí však od nich pouze odděloval vrchní dvojlist, obálku, na jejíž zadní straně byly ony fotografie mužstev. Chtěl si dát svázat kompletní ročníky do knihy.

V tom okamžiku mi srdce začalo bušit! Požádal jsem tatínka, aby mi obálky s fotografiemi fotbalových celků dal. Odmítl to, že má k tomu svůj důvod. Chtěl jsem ho znát, ale odbyl mne, což bych vydržel, kdyby se nejednalo o tak vzácnou věc. Ale takhle se to vydržet nedalo. Práskl jsem několika dveřmi a utekl ven. Když jsem se už za tmy došoural zpět, tatínek se k mému chování vůbec nevrátil. Byl jsem tím vyveden z míry, protože za normálních okolností by mi to samozřejmě neprošlo, ale ještě více mě překvapilo, že nůžkami pečlivě vystřihával z obálek fotografie mužstev.

Hledal jsem maminku a našel ji v kuchyni. Míchala na stole něco v plechovém kyblíku, ale když jsem se natahoval na špičky, abych spatřil obsah, zasmála se a zamkla všechno na balkon. Dala přede mne večeři. Pomstychtivě jsem ji rozkrájel na úplně malé kousky a pak se jí ani nedotkl. Kupodivu ani s maminkou ten den nic nemohlo hnout a poslala mne s úsměvem spát.

Byl jsem rozhodnutý, že neusnu, počkám, až bude klid, a pod rouškou tmy vypátrám jejich tajemství, ale téměř v okamžiku jsem usnul.

Zato rodiče tu noc vůbec nespali. Když bylo jasné, že spím dostatečně tvrdě, přenesli mne do své ložnice a do mého pokoje přenesla maminka kbelík a tatínek obrázky.

Ráno jsem se probudil a nevěřil vlastním očím. Na stropě přímo nade mnou byly jeden vedle druhého nalepeny kluby. Rodiče mi barevnými obrázky vytapetovali celý strop, zatímco já, milostpán, uraženě spal.

Možná jsem zapomněl poděkovat. Byl jsem tak šťastný, že jsem nebyl schopen ani mluvit, ani jíst, u snídaně jsem seděl s rohlíkem v ruce, aniž bych do něj vůbec kousl, ale oba dobře viděli, jak jim jsem vděčný. Nemluvili jsme, ale všichni tři jsme se na sebe šťastně dívali a tatínek s maminkou se na sebe nevídaně culili.

Nakonec jsem položil rohlík a oblečený si lehl zpátky na postel. Byl čas jít do školy, ale nedovedl jsem si představit, že bych se zvedl a šel, a najednou přišla rozesmátá maminka, že mi tatínek na dnešek napíše omluvenku.

Vzápětí jsem tatínkovi, aby si to nerozmyslel, podával žákovskou knížku. Položil ji na můj psací stůl. Díval jsem se mu přes rameno, když psal, protože mne zajímalo, co si může vymyslet můj tatínek, který mluví vždycky pravdu.

Můj syn se nemohl dostavit v pátek do školy z rodinných důvodů, stálo v žákovské. Nepochyboval jsem o tom, že je to naprostá pravda. Byl to jeden z nejkrásnějších dnů, jaké jsme spolu prožili, a ještě večer ke mně tatínek s maminkou přišli a maminka vyprávěla o tom, co bylo. Měl jsem hlavu opřenou o tatínkovo rameno a maminka vyprávěla příběhy strýců a tet, babiček, dědečků, pánů a paní, které jsem nikdy neviděl.

A můj tatínek, který celou noc předtím probděl, usnul jako první. Teprve potom jsem začal podřimovat já, takže jsem nezaznamenal, že si k nám přilehla i maminka. Nevím, jak jsme se mohli vejít všichni tři na mou úzkou postel, možná nás u sebe přidržovaly ruce všech okolo stojících postav z maminčiných příběhů, spali jsme a nad námi zářilo mé nádherné nebe. A trvalo dlouho, než mi pohaslo, abych si musel najít jiné a ještě jiné, dokud jsem nenalezl to, které mi snad již nezhasne.