Maminčin sen

Když maminka začala dojíždět na střední zdravotní školu do okresního města, mohla si najednou kdykoli zajít se spolužačkami do biografu, do muzea nebo do cukrárny na kávu.

Město jí učarovalo, ale ačkoli už tehdy byla velmi čistotná a drhnula se mýdlem na společné umývárně, jak jen mohla, občas jí někdo naznačil, že je cítit hnojem. Maminku to trápilo a často si vymýšlela přednášky a praxi, aby nemusela na neděli domů.

Doufala, že se vdá za někoho, kdo s ní bude žít ve městě, v bytě, kde se věčně nepráší z kamen a z kouře nezešednou záclony, kde jsou velká okna a spousta slunce a všechno je voňavé. Tehdy se v kavárně seznámila s tatínkem. Ačkoli byl oblečený jinak, než bylo běžné, neuvěřila mu, že se tak mladý už podíval do světa. Ale tatínek měl v náprsní kapse barevnou fotografii a na ní stál před Eiffelovou věží. Zaplatil za maminku kávu a pozval ji na hřiště, ukázal jí, jak si umí hodit nohou míč na hlavu a hlavu šikovně sklonit, takže se mu míč sveze na prsa, a v tom okamžiku vypne prsa a odrazí jimi míč dopředu a okamžitě za ním vyrazí.

Tu neděli maminka zase nejela domů do údolí k Vltavě, kde její tatínek štípal v předvečer dříví a otíral si na schodech z podrážek věčné bláto, ale třikrát se vracela do sprchy a znovu a znovu se drhnula mýdlem, než si konečně dodala odvahu, protože byl čas jít na stadion, kde nastoupil můj tatínek v dresu hostů.

A v jednom okamžiku dostal tatínek míč na nohu a vyrazil na soupeřovu branku a těsně za ním, jemu doslova v patách, dupal soupeřův obránce, ale když tatínek míjel místo, kde maminka seděla, naznačil kličku a vzápětí se na místě zarazil a hlídal si míč u nohy. Soupeř, který něco takového nečekal, přelétl kolem tatínka dopředu, a než se otočil, stihl tatínek s úsměvem pokynout hlavou na pozdrav mamince, potom obešel kličkou soupeřova obránce, který se mezitím vracel a už pomalu zuřil, prokličkoval se celou soupeřovou obranou a vyrazil proti brankáři.

V takovém případě brankář nemůže zůstat mezi tyčemi, musí jít naproti útočníkovi, co nejblíže hranici ne malého, ale dokonce velkého vápna, aby mu vykryl co největší úhel, ale musí si dávat velký pozor, aby se nedal přehodit, a v okamžiku, kdy útočník vystřelí, se musí jediným zoufalým skokem vrhnout po míči. Také tento brankář to udělal a vymrštil se do vzduchu směrem, kterým měl míč letět, ale tatínek střelu jenom naznačil a v posledním zlomku vteřiny nohu ubrzdil, takže zatímco brankář přistál kousek od něj na zemi a byl už úplně bezmocný, tatínek ho malým obloučkem obešel a zastavil míč přímo na brankové čáře.

Tatínek si klekl na zem vedle toho míče a klidně pozoroval všechny nepřátelské obránce, kteří se k němu pochopitelně řítili a dupali, protože byla naděje, že tatínek udělá nějakou chybu a nechá si míč vzít. Všichni napětím vůbec nedýchali, protože to skutečně už už vypadalo, že tatínek branku nevstřelí, protože obránci k němu pádili malým vápnem, že nestihne vstát a branku vstřelit, ale v poslední vteřině, když se první kopačka blížila k jeho míči, tehdy se tatínek usmál a posunul míč za lajnu hlavou.

A zatímco všichni soupeřovi obránci, kteří nestihli svá rozběhnutá těla zabrzdit, se třepali v brankové síti, tatínek pomalu přeběhl hřiště se vztyčenou rukou a postavil se v místě, kde na tribuně seděla maminka.

Ten den dal tatínek tři branky a pokaždé přeběhl celé hřiště s rukou vztyčenou vysoko nad hlavou a zastavil se před tribunou v místě, kde viděl maminku. Nakonec už se soupeři nesnažili vzít tatínkovi míč, ale šli mu po nohou a pokoušeli se ho zranit, a dokonce v jednom okamžiku se jim podařilo podtrhnout mu při nájezdu na branku zezadu nohy a tatínek se řítil setrvačností po zemi a maminka viděla, jak kolem něj vyletují ze země kousky drnu. Myslela si, že už vůbec nevstane, ale tatínek po chvíli vstal a rozhodčí pískl a dal obránci, který tatínka poslal na zem, žlutou kartu.

Protože to byl hráč domácích, spustil se velký pokřik na tom nepřátelském hřišti a všichni místní příznivci dupali a křičeli a bušili vší silou do bariér, aby se rozhodčí bál propříště udělat něco takového.

Ale tatínek se nikdy nebál a také tentokrát, když lidé bušili do zábradlí, se postavil před maminku a usmíval se, aby viděla, že je úplně klidný. Po zápase, ještě než odešel do šaten, přeskočil tatínek zábradlí a vzal přede všemi maminku za ruku a řekl jí, že všechny ty branky střílel jenom kvůli ní. Byl cítit potem a na tváři měl hlínu a na lokti krev, políbil maminku na ruku a mamince najednou bylo úplně jedno, že se všichni dívají, protože jí bylo chvíli horko a chvíli úplně k zalknutí, okamžik se jí zdálo, že se sveze sladkou bezvládností z lavičky, ale nemohla se zbavit pocitu, že se vznáší kdesi vysoko, v těch největších výšinách, kam dolétne jen lidská touha, lidský sen.

Když vyšel ze šaten, maminka si vůbec nevšimla, jak je tatínek ztrémovaný, protože to bylo poprvé, co si troufnul políbit děvče, a musel sebrat všechnu svoji odvahu, aby se nebál, že se mu maminka vysměje za to, že žil schovaný za plechovými vraty, že koktá, a když si kleká na koleno, má nohavici v blátě.

Kývala, aniž rozuměla slovům, dívala se upřeně do tatínkových očí a kývala mu na všechno, protože tatínek byl její hrdina a ona mu vykročila vstříc. Mlha za mnou a mlha přede mnou. Během jediné vteřiny. Byla připravená jít kamkoli, nejíst a nespat a šít a prát a utírat prach, nasadit všechen čas a síly a všechno, co má, pro svého hrdinu.

V krátkém závanu skutečnosti viděla, že tatínek skrývá koleno, a bylo jasné, že ona je teď ta, která tatínkovi bláto z kalhot vypere, ačkoli bydlela v budově obehnané mřížemi, které se říkalo internát. Byla neděle, kromě vrátných všichni pryč, ale tatínek byl hrdina, kterého vrátní ani mříže nezastaví. Maminka otevřela okno svého pokoje ve druhém patře a trnula, když tatínek začal šplhat vzhůru po mřížích, ale nakonec byl tu a sevřel ji pevně svýma silnýma rukama. Maminka cítila mocný stisk těch rukou, který ji držel vzpřímenou, zatímco jí slábla kolena.

A tatínek vyprávěl mamince, že bude neporazitelný, dokud bude mít na sobě dres s číslem sedm, protože měl čtyři bratry, takže jich dětí bylo doma pět a s tatínkem a s maminkou tedy právě sedm.

A že on vždycky chce hrát na straně dobra jedině v dresu číslo sedm.

Maminka se cítila být nedaleko, na dosah věčnosti. Věděla, že nikdy v životě ji nesevře jiná náruč. Někde dole objímal vyvolený muž její tělo, ale ona vzlétla vzhůru, byl to střemhlavý let. Maminka kroužila vysoko a všechno, co se dělo dole, byla jenom závrať a jenom štěstí. I to, když je našli vrátní, a maminka byla vyloučena ze školy a musela dostudovat na jiné zdravotní škole u tety na opačném konci Čech. I tatínkova zranění a noci, kdy nespala, protože jsem byl nemocný nebo se mi prořezávaly zoubky.

Když jsem se narodil, panoval strašný mráz. Na plošině vagónu měli železničáři trup tryskového letadla, tlačili lokomotivou vagón před sebou a plamenem museli vypalovat závěje z tratí. Maminka si mne jednou rukou přidržovala pod kabátem na těle, abych v kočárku nedostal zápal plic, a i když měla rukavice, přestávala cítit prsty, ve kterých nesla nákup. Uhlí docházelo a uhelné sklady dlouho čekaly na nové. Ale moje maminka měla od své velké neděle hluboko v sobě slunce zakleté v kouscích jantaru. Kroužila v tom slunci vysoko nade vším a její oči se smály. Smály se celé dny, měsíce a roky, ještě když jsem začínal chodit do školy. Byl to dlouhý a střemhlavý let.