Dvě minuty na otázky věčné

Vzal jsem si dovolenou, ačkoli jsem na ni neměl uprostřed sezóny nárok, a jezdil jsem pravidelně za Honzou. Ležel po úraze na klinice na intenzivní péči a měl po několika přestálých operacích hlavu úplně oholenou. Vypadalo to jako kdysi s jeho nohou. Malá naděje.

Měl jsem toho příliš na srdci a také na jazyku jsem měl mnoho otázek, nevydržel jsem se dívat, jak Honza odplouvá, musel jsem se svěřit alespoň jeho bezduchému tělu.

Doktoři na mne asi úplně zapomněli, protože mne nechali v pokoji možná i několik hodin, protože jak jsem se rozpovídal, nedovedl jsem přestat a převyprávěl jsem Honzovi celý svůj život od doby, co jsme spolu byli ve skalách kdysi před lety.

A nakonec ze mne vypadlo i to nejpálivější, že totiž já, který chtěl vždycky všechno nejen krásné, ale i opravdové, že já jsem podlehl iluzi a že mi je bídně, ačkoli mám všechno, co jen člověk může chtít, a právě v takové chvíli jsem si vždycky přál mít zjevení, ale potřebuji jeho, aby mi ukázal, co je iluze a co ne a jestli to všechno může mít nějaký vyšší a krásnější smysl a jestli láska je věčná a manželství se uzavírají v nebi.

Tentokrát už jsem necítil zadostiučinění nad tím, že Honza leží na posteli, zatímco já si sedím vedle ní, protože jsem od té doby hodně prožil a vrylo se mi do paměti, že není třeba komukoli závidět, protože i když někdo leží na posteli a někdo sedí vedle ní, všichni jsme na tom vlastně stejně. Všichni jsme poutníci hledající bod, ke kterému je potřeba se upnout, nežli se nám před očima objeví širé nebe.

Za několik dní mi volala Honzova žena, že se manželův stav začal zlepšovat, stále ještě ho držely při životě přístroje, ale několikrát se probral k vědomí. Všichni s nadějí očekávali chvíli, kdy se to bezvědomí už nevrátí. Jakmile však Honza nabyl vědomí a byl schopen komunikovat, ukázalo se, že ztratil paměť.

Nepoznával svoji ženu ani děti, neudivilo mne tedy, že nepoznával ani mne, ale pořád jsem se nevzdával naděje. Toužil jsem po tom, aby mi sdělil, jestli tam, kde dvacet osm dní pobýval, na pomezí mezi životem a smrtí, objevil nějaký onen svět.

Honzova hlava byla však stále příliš unavená a všichni hleděli v úžasu na to, že vůbec dokázala opět řídit základní funkce těla. Na mluvení už nezbývaly síly, komunikovat se světem byla pro Honzu ještě pořád neuvěřitelná námaha. Reagovat na otázky dokázal většinou tak dvě, možná tři minuty, pak několik minut už jen poslouchal a potom vyčerpáním usínal.

Musel jsem ho vést, začínat od jednoduchého vyptávání a pomalu se přibližovat ke své životní otázce, ale když už to někdy vypadalo nadějně, najednou jsem si všiml, že Honza sice pokyvuje hlavou, ale dívá se někam skrze mne, a že budu muset začít příště úplně znova, protože mi dnes už na nic neodpoví.

Já ale nutně potřeboval pravdu, abych se mohl jako kdysi on upnout na jediný bod a za ním jít, pomalu sunout kus šedé skály, kterou obsáhne můj rozhled, pod sebe a nezastavit se, dokud se přede mnou neobjeví volné nebe.