Pravda

Když mi bylo osmnáct, byl už jsem připravený k letu. Měl jsem naprostou jistotu, že udělám maturitu, a také jsem ji udělal, přihlásil jsem se na vysokou školu uměleckoprůmyslovou, jedinou v republice, ačkoli jsem si mohl na prstech ruky spočítat, jakou mám šanci, zatímco rodiče mi radili pedagogickou fakultu, která je pomalu v každém krajském městě, a navíc přednostně berou kluky.

Nepřijali mne. Přišlo mi to od života jako velká nespravedlnost a tak trochu mi lezl na nervy i Honza, který mne vyprovázel k vlaku, když jsem odjížděl s povolávacím rozkazem v kapse na vojnu.

A když jsem přijel po tři čtvrtě roce poprvé domů do Kostelce, Honza byl ještě v Praze, protože se nemohl jen tak uvolnit z přednášek a seminářů na zemědělské fakultě. Přijel až v pátek, ale to začalo pršet, takže jsme spolu nemohli ani odjet do skal, protože na pískovci se za deště lézt nesmí. Mokrý se snadno láme a může se lehce stát, že to, čeho se právě držíte, vám zůstane v ruce.

Honza ale věděl, jak moc jsem se těšil, až si zalezu, a tak navrhl, že bychom mohli jít alespoň na zámecké hradby. Vzali jsme lano a šli, přehodili jsme je nahoře přes železné zábradlí a za ně se jistili.

Hradby nebyly tak vysoké jako skalní věže a po nějaké době nám lano přišlo zbytečné a začali jsme lézt bez něj. Z výšky několika metrů jsme se naučili odskakovat na zem docela bezpečně, i když z toho někdy trochu bolely paty.

V jednu chvíli jsem se nemohl dostat přes nějaké těžší místo. Dvakrát jsem spadl a Honza mne pak s velkým gestem odstrčil, ale nakonec spadl přesně ze stejného místa jako předtím já, a dokonce také dvakrát.

Nebyla to velká výška a dopadl pokaždé hezky na nohy, ale když to zkusil napotřetí, zůstal ležet. Prohlédl jsem si místo, kam dopadl, a v trávě tam ležel schovaný kámen. Honza si sedl a oznámil, že už neleze. Sundal si lezecké boty a nazouval si opatrně tenisky. Pak se pokusil vstát, ale hned zase upadl.

Nakonec jsem sháněl auto, abych ho mohl odvézt do nemocnice. Tam se na nohu podívali, udělali rentgen a řekli, že je polámaná. Za chvíli kolem mne převezli Honzu a to už byl v narkóze.

Navštívil jsem ho hned druhý den. Nohu měl zvednutou a v sádře, ale z té sádry, což mne překvapilo, trčely všelijaké trubičky a z nich odkapávala narůžovělá tekutina. Honza si nestěžoval, že ho noha bolí, ale stěžoval si, že mu nikdo nic nechce říci.

Stavil jsem se za maminkou na očním oddělení, měla zrovna službu. Slíbila, že se mi na Honzův stav zeptá, jenom někam zavolala a hned mi všechno řekla.

Doktoři zkoušeli sešroubovat Honzovu patu šrouby. Ale byla rozlámaná na tolik kousků, že v ní šrouby nedržely. Pokud prý bude mít štěstí, pata mu sroste, ale nebude se v kotníku hýbat. Všechny ty roztlučené kosti totiž srostou dohromady. Ale spíš začne poškozená tkáň v takovém případě odumírat. Maminka řekla „odumírat tkáň“, protože mě chtěla šetřit.

Druhý den jsem šel zase na návštěvu a Honza byl zvědavý, co jsem zjistil. Přemýšlel jsem, jak nenápadně z toho, snažil se vymluvit, ale Honza se nedal odbýt. Řekl mi, že to mají v rodině, že jeho táta rozchodil i obrnu a že on tu nohu taky rozchodí, jenom přece musí vědět, na čem přesně je, protože jenom tak zjistí, jak na to. Sedl jsem si vedle něj a musel mi slíbit, že jestli to s ním zamává, bude dávat vinu jedině sobě. Netrpělivě přikývl.

Řekl jsem mu tedy všechno, a když jsem skončil, měl jsem o něj docela strach, protože během návštěvy už nepromluvil. Ale hned druhý den, když jsem ho s obavami navštívil, se omlouval, že mu přeci jen z toho bylo trochu špatně, ale ať se nebojím, že už je zase v pořádku.

Navštívil jsem ho ještě několikrát, dokud jsem se nemusel spakovat a nasednout na zpáteční vlak, a stále víc jsem pociťoval něco strašného. Cítil jsem jakýsi podivný pocit zadostiučinění z toho, že až budu muset zpátky, nezačne Honza zase chodit na své přednášky a semináře a do kina a pod Václava, zatímco já budu zavřený daleko od toho všeho, ale že bude ležet a zápasit se svou nohou.

Přišlo mi to ohavné, ale ten pocit byl tady a já se ho nedokázal zbavit, takže jsem si nakonec s hořkostí musel přiznat, že ačkoli jsem se naučil snášet rány, abych mohl vítězit, abych mohl střílet branky na straně dobra, v mužstvu na straně dobra stejně nenastoupím, protože já sám nejsem dobrý.

Snažil jsem se svoji morálku co nejvíc zvedat a nevynechal jsem žádnou příležitost, objednával jsem si v bufetu poblíž kasáren pivo za pivem a probíral všechna pro a proti, všechny možnosti a způsoby v naději, že mi má porážka nakonec nepřijde tak závažná, že si nakonec uvědomím své přednosti a uvěřím zase ve svou šťastnou hvězdu, ale nedokázal jsem nic.

Mezitím mi Honza psal z nemocnice a já mu bezprostředně odepisoval a snažil se mu dodat naději, aby se dal co nejvíc dohromady a moje vina tím nebyla tak veliká, a jeho noha se kupodivu opravdu začala hojit.

Doktoři jásali, že všechny kůstky alespoň srostou dohromady a bude chodit, i když o holi; mně to neznělo moc povzbudivě, ale Honzovi, tomu to znělo jako rajská hudba. Smál se a tvrdil, že si ještě zalezeme. Měl skutečně odvahu.

Neopustila ho, ani když po dlouhé době opouštěl nemocnici o berlích, ani když po další dlouhé době chodil na přednášky a semináře o holi. Představte si, že opravdu začal chodit i bez ní. S nadšením mi psal, že možná ještě jednoho dne půjde na vojnu. Četl jsem si ten řádek pořád dokola a plácal se do čela. Nakonec jsem se rozesmál a s překvapením zjistil, že přes všechno, co jsem v poslední době cítil, ho mám někde uvnitř velmi rád.

Když jsem se po dvou letech vrátil do Kostelce, čekal mne Honza u vlaku. Svítilo sluníčko a on měl přes rameno přehozené lano. Nastoupili jsme do lokálky a jeli do skal. Najednou to bylo tady, zase jsme spolu stáli pod skálou a navázali se na stejné lano.

Dlouho jsem nelezl, musel jsem napnout všechny síly, měl jsem obličej přesně tak daleko od skály, že rozhled byl jenom tak dva na dva metry, soustředil jsem se jenom na ně, pečlivě jsem vybíral, kam si stoupnout, kde se držet, a pomalu jsem sunul ty metry čtvereční pod sebe. Pak kámen před mýma očima zmizel a místo něj se otevřelo modré nebe.

Když Honza dolezl nahoru za mnou, chechtal se, že když zase holduje tak riskantnímu sportu, nenaučil se asi ještě vážit si pořádně zdraví. A pak dodal úplně vážně a šeptem a díval se mi při tom do očí, že jednu věc se ale přeci jen naučil, a sice vážit si pravdy.

Byla to zvláštní chvíle. Všechno pod námi vypadalo úplně malé. Po dlouhé době jsme byli spolu. Nikde nic, jenom mraky. A Honza se mi svěřoval, že by byl nadosmrti mrzák, kdybych mu tehdy jako jediný nedokázal říct pravdu; kdyby nevěděl, jak to skutečně je, nevěděl by, na co se zaměřit, co má překonat, ale takhle mohl všechnu vůli soustředit do jednoho bodu a překonávat bolest a vůbec všechno včetně pochybností.

Vůbec jsem mu nedokázal říci, jak to všechno doopravdy bylo, zmohl jsem se jenom na to, ať mi neděkuje, že jeho diagnózu mi zjistila máma. Nedal se odbýt a mluvil o tom, jak mu pomáhaly moje dopisy. Pak ale zopakoval, že nejdůležitější byla ta pravda a že doufá, že mi to bude moci oplatit. Řekl, že mi to slibuje, a podal mi ruku.

Pak jsme slaňovali vedle sebe, každý na jednom konci lana, a já se přihlásil na pedagogickou fakultu, která je pomalu v každém krajském městě a kam přednostně berou kluky, ale nedostal jsem se. Nedostal jsem se, a už jsem se z toho tolik nehroutil. Nedlouho nato se mi ozval známý z vojny a lákal mne, ať s ním dělám kulisáka v Ústí nad Labem. Neměl jsem žádné představy, co bych měl dělat, kromě té, že život musí být něco krásného, a tak jsem se spakoval a jel. Jel jsem do Ústí, kde na mne čekal kulisák Benda.

Kulisák Benda měl mou důvěru, protože se ničeho nebál, vždycky říkal, co si opravdu myslel, i když to někdy byly hlouposti, a byl to velký optimista, ačkoli musel stále posilovat morálku.

Jeden den v tom týdnu, kdy jsem nastoupil, jsme šli spát až ráno. Skoro před ubytovnou stál u chodníku policejní žigulík. Motor běžel a světla byla rozsvícená. Benda z ničeho nic zabušil žigulíku na střechu. Vzápětí vyskočili policajti, vytáhli revolvery a zkroutili nás na kapotu auta.

Benda, ačkoli měl také zkroucenou ruku, otáčel hlavu, seč mohl, a hájil se: „Já vás nechtěl naštvat, já vám chtěl jenom říct, že mám rád všechny lidi, i vás, vy kluci policajtský!“

Představte si, že ho pustili, chvíli se na nás nevěřícně dívali a mířili na nás pořád ještě svými pistolemi. Dívali se Bendovi do očí a on se smál. Nedá se to říci jinak: huba se mu rozšklebila od ucha k uchu a víno z něj bylo cítit až dolů k Labi.

Policajti kupodivu schovali své pistole a řekli najednou, na policajty moc mile, že jestli se trochu uklidníme, nechají nás jít spát, ale Benda k nim ještě musel přiskočit a oběma jim třásl rukou tak obřadně, jako kdyby zdravil dva generály. Někdy se přesto stalo, že byl Benda opravdu zatčený. Přiváděli ho ráno rovnou do práce. Pokaždé byl samozřejmě úplně nevinný a pak nám o svých nešťastných náhodách vyprávěl.

Jindy Benda zase vzpomínal v klubu na svou maminku. Říkal, že jí nemůže na oči, protože „je pořád zatčenej“, což je veliká škoda, protože maminka je moc hodná a spoří mu prémiové spoření, jenže on si ho nemůže vzít, protože by ho propil, což by maminku mrzelo, protože ona se těší na vnoučata a nemůže se dočkat, až se její jediný syn ožení.

Tehdy se mi Benda svěřil, že se bude muset buďto dát k policajtům, anebo bude jednou doopravdy zatčenej, protože je na ty jejich uniformy nějak záhadně chytlavej, jenže jestli bude sedět někde v chládku, těžko si tam bude hledat nevěstu, a to je nejhorší, protože strašně zklame svoji maminku.

Žádný člověk není úplně dobrý, nikdo, ani Benda nebyl, ale já, který kdysi zklamal tatínka, jsem ho měl pro něco rád a rozhodl jsem se, že na něj budu dávat pozor. Udělal jsem alespoň něco: nechával jsem si psát služby s ním a dával pozor, aby se příliš neopil, a po práci jsem se ho snažil dostat co nejrychleji na ubytovnu.

Když si toho kulisák Benda všiml, vykřikoval, že on má rád všechny lidi, ale nejvíc takový kluky jako já, pořádný kluky kulisácký, ale bylo vidět, jak je pro něj důležité, aby věděl, že někomu na něm záleží. Benda se začal každé ráno holit a snažil se mi všelijak oplácet pozornost a sliboval mi žertem, že jestli vydrží nebýt rok zatčenej, přiveze mne ukázat mamince, protože jsem koneckonců jeho stará známost, jelikož jsme spolu na vojně sice nechodili, ale běhali.