Kapičky jantaru

Moje maminka nikdy nepřestupovala z klubu do klubu. Přestože se tatínek na vlečce objevoval, jenom aby se učinilo věcem zadost, vydělal hodně peněz a maminka mohla být zpočátku se mnou doma.

U nás na sídlišti byla v tomto případě výjimkou. Ostatní maminky začaly mé kamarády z Mlýnské ulice vodit záhy do školky, protože, jak říkaly, jim nestačilo starat se jen o jídlo a nočníky a potřebovaly se seberealizovat. Moje maminka ale měla tolik práce s tím, aby se u nás leskly i příbory, aby všechny třásně od koberců byly pěkně srovnané a aby se na listech od květin neusazoval prach, zkrátka aby všechno doma bylo útulné a voňavé, že jí na jinou seberealizaci vůbec nezbýval čas.

Pokud se ale mohu spolehnout na své dětské dojmy, myslím, že maminka byla ve své domácnosti prostě a jednoduše šťastná. Když bylo cítit, jak voní v troubě oběd, vcházela do velkého pokoje překontrolovat, zda jsou hladce vypnuté potahy a visí rovně všechny obrazy, jestli jsou zalité květiny a utřený prach, otáčela se pomalu kolem své osy a pak mne většinou brávala do náruče, aby se se mnou pořádně zatočila. Čím dál tím více si myslím, že jsem v životě dokázal mnohým projít, protože do mne v těch krásných chvílích, kdy se mnou tančila po pokoji, zaklela maminka navždycky velký klid a důvěru v to, že na světě je spousta štěstí.

Snad je do mne zaklela, jako vydrží být slunce zakleté po milióny let do kapek jantaru. Když teď sám uspávám své děti a každé z nich mi oddechuje na jednom rameni a je ticho a tma, jenom ve střešním okně nad mou hlavou se posunují hvězdy, často se mi derou štěstím slzy do očí a doufám, že se toho štěstí zhluboka nadýchají.

Aby jim bylo oporou v těžkých chvílích. Až zjistí, že ani já, ani maminka, ani nikdo jiný není úplně dobrý. Až s hrůzou zjistí, že úplně dobří nejsou ani oni sami, že v každém z nás se perou o míč dvě protichůdná mužstva. Až přijde čas, aby odešli do světa proběhat moře cest, aby ve svém srdci nalezli nakonec zpáteční směr domů.

Tenkrát, když jsem byl malý a když oběd byl připraven, čekávali jsme u okna, kdy přijde tatínek na oběd domů. Zpočátku, než začala hasnout jeho ligová hvězda, jsme nečekali dlouho, býval přesný. Ale když přestal dostávat od vedení svého klubu všelijaké prémie za vyhrané zápasy, nastřílené branky a přihrávky na ně, našla si maminka místo na očním oddělení.

Začala chodit do zaměstnání ve stejném věku jako její maminka, má druhá babička, která byla v domácnosti až do jara roku čtyřicet osm, kdy se práce stávala čím dál tím více povinná a mít dobře zavedenou domácnost přestávala být zřejmě čest.

Můj druhý dědeček byl porybným. Bydleli v domku u Vltavy, navíc obklopeném rybníky, a pokud ho práce nezavedla ten den příliš daleko, stavoval se doma na oběd. Pokud měla být k obědu ryba, nahazoval dědeček udici rovnou z okna kuchyně, a zatímco připravoval babičce do kamen dříví, moje maminka hlídávala červený splávek.

Červený splávek byl dědečkův protest, po okupaci německou armádou přetřel tou barvou všechny splávky. Byl to mírný člověk a říkával, že každý se má bouřit jenom tolik, na kolik stačí. Když přišel Únor, splávky nepřetíral, protože nedával nové vládě takové šance jako Němcům, doufal, že nevydrží dlouho, ale komunisté tu byli, ještě když umíral.

Dědeček obcházel rybníky za každého počasí, za horka, za vánic i v deštích. V zimě se musel prohazovat vzhůru, ven z vltavského údolí, a na jaře mu tekla do kuchyně voda. Povodeň přicházela každý rok. Dědeček s babičkou byli připravení a přenášeli na půdu slepice. Pak jezdili v prudkém proudu s těžkou pramicí, dědeček vesloval a tahal na břeh dřevo, které plavalo kolem. Kmeny, prkna z kůlen i čísi ploty. Bez povodně by nebylo dříví na zimu. Dříví přes léto vysychalo na břehu, a když jakž takž vyschly zdi v kuchyni, celý dům se každoročně bílil.

Stavení muselo být vybílené, aby měl dědeček hezký domov.

V tom domku se přece narodil, umřel tu jeho tatínek a po něm jeho maminka a mně se tu zase maminka narodila. V době, kdy chodila na druhý stupeň základní školy, se ale začala připravovat stavba údolní přehrady a podle propočtů měl být její rodný dům zatopen.

Maminka si přála, aby byl zatopen co nejdříve, protože se musela starat s rodiči o malé hospodářství, a děti z města se jí někdy smávaly, že se dělí o voňavku s kozou. Byla jediná, pro koho nebylo stěhování strastiplné. Bylo odsouváno a v době, kdy se její věci začínaly přesouvat do nového bytu ve městě, studovala už v okresním městě zdravotní školu.

V novém družstevním domě tekla sice teplá voda a i na chodbě hřálo ústřední topení, ale dědeček tam byl nešťastný. Nemohl se starat o své králíky a slepice, najednou nebylo potřeba naštípat v předvečer dříví, aby babička mohla usmažit rybu na rozpálených plátech kamen. Dědeček musel nechat dole u řeky svou pramici a všechny užitečné nástroje, z nichž každý měl své přesné místo a dohromady tvořily známý a přehledný svět. Musel nechat dole u řeky jaro, léto, podzim i zimu, protože ty tam byly stružky, kterými obtékal po svahu dolů kolem stavení každý větší déšť, velká lopata, kterou se odhazoval sníh, s krátkým držadlem, jež padlo přesně do ruky, kbelík s vápnem, který čekal na jarní bílení, to všechno musel dědeček vytrhnout ze svého srdce. Když se vrátil z pochůzky kolem rybníků, sedával za oknem, vyhlížel ven a kouřil jednu cigaretu za druhou.

Jednoho dne potkali dědečka na obchůzce rybáři. Zaťatou pěst levé ruky si svíral pravačkou v podpaží, byl nachýlený dopředu a šel. Nezastavil se, neodpověděl na pozdrav, bylo to divné, ale prý se ničeho neodvážili a nechali ho. Myslím, že mu tím prokázali službu, protože když se za ním přeci jen rozběhli, byl už dědeček jednou nohou doma, ležel na zemi v kuchyni svého rodného domku, který stále ještě stál na břehu, protože se stavba přehrady opozdila.

Nebyl jsem mu na pohřbu, ani babičce, která si zanedlouho nato zlomila nohu a zemřela na tukovou embolii. Když kdysi dávno maminka dokončovala zdravotní školu, bydlela poslední rok už u tety.

Nepoznal jsem ani dědečka, ani babičku z matčiny strany, ale stejně o nich vyprávím. Maminka se k nim totiž často vracela ve vzpomínkách, když mne jako maličkého uspávala. Ptala se, o čem chci slyšet dnes, a já pokaždé odpovídal stejně: Co jsme dělali.

A přestože to vlastně znamenalo, co my dva jsme doma dělali, nikdy jsem se nebránil, když maminka najednou přes příhody našich všedních dnů sklouzla kamsi daleko do svého dětství.