Dědečkovy koše

V kovomatu v Lysé stávaly proutěné koše. Pletl je se svou ženou můj dědeček Steiner. Když se vrátil domů, po mnoha letech promarněných v zákopech a za ostnatým drátem, snažil se dohonit, co zameškal, snažil se být užitečný.

Dostal sice jen podřadnou práci, ale dělal ji, jak nejlépe uměl. Když přišel ze zaměstnání, hrál si doma s dětmi, snažil se je vždycky vyslechnout a spravedlivě rozsoudit jejich spory. A tatínek, když na dědečka později vzpomínal, vyprávěl o něm možná právě proto pokaždé se slzami v očích a nikdy neřekl táta nebo otec, vždycky jedině „můj tatínek, když ještě žil“.

Vchod do Steinerovic dvora se uzavíral velkou plechovou bránou a za ní byl jejich svět. Když strýčkové trochu vyrostli a hrávali kopanou, plechová vrata byla branka a každý gól ohlašovalo do ulice plechové dunění.

Nakonec dědečkovi, protože si nikdy nestěžoval a nikdy se ne­schovával, když bylo potřeba v továrně něco udělat, svěřili nákladní auto. Pro dědečka to bylo velké vítězství, cennější než ta, která musel vybojovat za války. S velkou péčí se pak o náklaďák staral. Dokonce tak dobře, že se o něm začalo mluvit jako o velkém znalci motorů, a jednoho dne soused zabouchal na plechová vrata a poprosil dědečka, jestli by mu nespravil motorku.

Dědeček měl takovou radost, že s ním lidé zase mluví, že ten motocykl byl pak jako nový a soused několikrát přišel dědečkovi děkovat. Od té doby dědeček dvakrát týdně odpoledne nechával otevřená vrata a lidé mu vozili porouchané motorky, dědeček postavil vzadu na dvoře boudu, které se říkalo dílna, a v té dílně mopedy, skútry a jiné stroje opravoval.

Ve dnech, kdy byla vrata otevřená, nedala se hrát na dvoře kopaná, ale to nevadilo, protože všichni strýčkové byli v dílně a dívali se dědečkovi pod ruce. Jenom můj tatínek se tou dobou už vzadu za domem učil svá kouzla s míčem. Strýčkové už dávno pracovali v autoservisech, když měl dědeček mozkovou mrtvici a na jednu půlku těla ochrnul. Dostával od státu invalidní důchod, ale nedokázal zůstat nečinný. Chodíval do dílny a neochrnutou levačkou se snažil pracovat, jenže to bylo marné: věci si nemohl pořádně přidržet ani upnout do svěráku a levá ruka byla přeci jen nešikovná.

Jednou šla babička kolem dílny a viděla ho oknem. Stál u ponku, snažil se marně opracovat pilníkem nějakou součástku, ta mu stále unikala po stole a dědeček plakal. Babička mlčela, ale přemýšlela, jak dědečkovi pomoci, a nakonec se naučila plést proutěné koše.

Udělala základní osnovu a tu držela, zatímco dědeček do ní nemotornou levou rukou pomalu vplétal pruty. Seděli skloněni nad prací, takže se občas dotýkali hlavami, několik let.

Nad jedním košem do sebe dědeček s babičkou opět drcnuli hlavou, dědeček se usmál a položil hlavu babičce na rameno.

Po chvíli nad střechou zahoukala siréna a do pěti minut přijeli na kolech do dvora všichni strýčkové, ačkoli chodili do práce a byli už velcí, stáli na dvoře a plakali a dědečkova duše se vznášela nad nimi.