O půl osmé

Když jsem byl menší, hrál se mnou jednou po vyučování tatínek kopanou. Ráno mne doprovodil do školy a cestou mi řekl, abych pozval své kamarády ze sídliště v Mlýnské ulici, abych jim řekl, že mají být hned po vyučování za naším domem na trávě.

Byl jsem tím velmi rozrušený. Tatínek se dlouho neukázal doma, byl v nemocnici a maminka často kvůli tomu plakala. A najednou se objevil, vystoupil ze sanitky pozdě odpoledne před naším domem a nabídl mi, že mne druhý den ráno doprovodí do školy.

Šli jsme tam nazítří velmi pomalu a tatínek namáhavě dýchal. Stisk jeho ruky byl velmi pevný, zvažoval jsem dokonce, jestli se mám ozvat, protože to místy skoro bolelo. Ale dokázal jsem mlčet, protože mne přeci jen zaměstnával odpolední zápas. Měl jsem hrát v jednom mužstvu se svým tatínkem! Nedovedl jsem si to vysvětlit, protože tatínek dávno vzdal pokusy umístit mne ve vítězném mužstvu, a dokonce si vybral za mne náhradníka mezi dorostenci, kterého zasvětil do všech svých tajů, a dorostenec se začal objevovat v novinách jako já, když jsem se kdysi narodil jako velká naděje.

Hned po obědě ve školní jídelně jsme s několika vrstevníky z Mlýnské zazvonili na náš zvonek, tatínek vykoukl z okna a oznámil, že za deset minut začínáme. Objevil se na trávě za domem přesně a měl na sobě svůj neporazitelný dres, vyhodil míč vysoko do vzduchu, a jakmile míč dopadl, všichni kluci se na něj vrhli. Zápas začal.

Vrhli se na něj všichni, aniž by si někdo hledal své místo v obraně a někdo jiný zase v útoku, někdo vprostřed a jiní na křídlech. Naše mužstvo bylo spořádanější a každý měl své přesné místo.

V něm se zároveň odrážela naše taktika. Tatínek byl v obraně a já v brance, ale tatínek bránil tak, aby se dychtiví soupeři dostali sem tam až přede mne, čímž mi dával příležitost.

Protože jsem se stále ještě velice bál rány těžkým míčem, byl z toho pokaždé gól, ale tatínek se nezlobil, jenom když byl rozdíl bodů příliš veliký, porušil tak trochu naši formaci, vyhodil si balon do vzduchu a hlavou dribloval a pomalu kráčel k soupeřově brance, zatímco kluci do něj strkali a snažili se vyskočit tak vysoko, aby dosáhli na ten poskakující míč, a tahali tatínka za ruce a nabíhali do něj a tatínek se sípavě, ale vesele smál a pomalu se prodíral vpřed, dokud se i s míčem na hlavě neocitl v soupeřově brance.

Hrálo se na patnáct vítězných branek a v okamžiku, kdy byl stav 14:6 pro soupeře, když už byla na dosah porážka našeho mužstva, vzal si můj jediný spoluhráč zase na hlavu míč a došel až k soupeřově brance, shodil míč na zem a přišlápl ho pevně nohou k té zemi, několik centimetrů od brankové čáry, všichni kluci se kolem něj točili a snažili se mu vykopnout přišlápnutý míč, ale musel být přitisknutý k zemi neuvěřitelnou silou, protože ačkoli do něj kopali, dokud je nebolely na nohách všechny prsty, nehnul se z místa.

A teprve když všechny prsty soupeřů už byly bolavé, kluci uznali, že jsou bezmocní proti tatínkovu stisku, přestali kolem něj divoce kroužit a napadat jeho míč. Jediný já nevěděl, jak moc je tatínek nemocný; kluci to věděli, ale neměli s tatínkem slitování, měli před očima jen své vítězství, ze všech sil se ho snažili porazit, z prosté a nezáludné touhy vítězit. Nestarali se o to, proč je sem tam pouští za svá záda k naší brance, a využívali každé šance nám dát gól. Jejich zarputilou snahu ještě rozplameňoval tatínkův veselý smích.

Tatínek se smál, protože se ho snažila povalit drobotina sahající mu snad ne ani do pasu a podnikala proti němu nové a nové útoky, smál se, protože byl šťastný. Protože od té doby, co ho narychlo odvezli přímo z běžného vyšetření krku do nemocnice a z nemocnice na vyhlášenou kliniku, se mu nikdo tak přímo nepostavil a všichni s ním jednali podivně sladce a uhýbali při tom očima a také teď všichni sousedé, kteří už se vrátili z práce, se na tatínka dívali, ale ne snad z balkonů, jak se na fotbalové utkání sluší, pozorovali jeho zápas v drtivé většině za záclonou.

A protože se tatínek alespoň trochu uměl vcítit do lidí, aby vytušil, na kterou stranu hodlá udělat kličku jeho soupeř a na kterou stranu je lepší položit si brankáře, věděl, že něco není v pořádku. Když chodil po klinice od vyšetření k vyšetření, nosil v ruce obálku se svým spisem, ale ta obálka byla zapečetěná a všichni pokaždé znejistěli, když se chtěl dozvědět svou diagnózu.

Teprve když byl na vyšetření srdce, zůstala obálka před ním otevřená, protože lékař, který ji studoval, musel narychlo odběhnout k infarktu, a tatínek seděl a snažil se najít ve svém spisu něco, čeho by se chytl, nějaká jiná slova nežli ta odborná a latinská. A mému tatínkovi bylo těsně přes třicet let, když konečně našel slovo, kterého se mohl s jistotou chytit, když se ve svém spisu dočetl, že umírá na rakovinu.

Nechal klidně všechny, aby s ním dál jednali tak neupřímně sladce, ale odmítal si jet domů pro zeleně proužkované pyžamo. Když se totiž blížil termín operace tatínkova krku, zašel za ním večer primář oddělení, položil tatínkovi smutně ruku na rameno a zeptal se ho, jestli se mu líbí nemocniční pyžamo. A když tatínek řekl, že má nejraději své domácí zeleně proužkované, které si kdysi přivezl z nějakého turnaje, myslím, že v Curychu, nabídl mu primář, že by si tatínek pro to pyžamo mohl sanitkou zajet.

Jenže tatínek věděl, že primáři nejde o jeho proužkované pyžamo, ale že ho chce poslat domů, aby se před operací rozloučil, protože už dávno věděl, že mu nedávají žádnou šanci. A tak se nadechl, aby byl co největší, napumpoval do sebe vzduchu, co jen to šlo jeho nádorem prorostlým krkem, a řekl, že v žádném případě, že po operaci si svého pyžama doma ještě užije, protože mu připadalo, že nechat se poslat domů na rozloučenou by znamenalo uznat, že je bez šance, znamenalo by to debakl, znamenalo by to vůbec nenastoupit k zápasu.

To nemohl připustit, ačkoli už neměl sílu zvítězit, ale pouze nechat se čestně porazit, protože těsně před tím, než onemocněl, prožil na zeleném trávníku, který pro něj znamenal svět, strašlivé zklamání, neuvěřitelnou zradu od člověka, kterému důvěřoval, a nadto bylo už dlouho jasné, že se manželství s mou maminkou nezadržitelně rozpadá, a stejně jasné bylo, že já po něm nepřevezmu štafetu, takže najednou zkrátka nevěděl, proč žít.

A tak když se primář zeptal, jestli si to opravdu nechce s tím pyžamem rozmyslet, a tatínek řekl, že v žádném případě, nebylo pochyb. Tatínek nemohl jinak než nastoupit i k předem prohranému zápasu. A myslím, že primář tatínkovi rozuměl, protože ho kdysi viděl, jak po strašlivé ráně do obličeje leze po čtyřech v malém vápně a sbírá z trávy vlastní zuby, které si zastrkával do kapsy u trenýrek, a pan primář se nedíval sám, i spoluhráči se dívali, i soupeři, i rozhodčí, ten úplně zblízka, s píšťalkou v ústech, ale ačkoli tatínek zápas zdržoval, vůbec se neodvážil zapískat, všichni počkali, až si tatínek s kapsou plnou zubů připadal zase kompletní.

A ani tehdy tatínek nedal na rady doktora, ale okamžitě se vrhl znovu po míči, běhal a plival krev a zuby mu v kapse určitě tichounce chrastily, ale nesmělo se říci, že tatínek nedostál započatému zápasu, že ho dostali ze hřiště jiným způsobem nežli na nosítkách. Pan primář měl v živé paměti, jak se tatínek zmocnil míče, ale protože byl otřesený, utíkal s ním chvílí dokonce na vlastní bránu, pak chvíli stál a snažil se zorientovat a celou tu dobu se k němu vůbec nikdo neodvážil přiblížit, ani když se konečně rozběhl správným směrem a blížil se k velkému vápnu soupeře, nezmohli se obránci téměř na nic a všechno, co proti tatínkovi podnikli, byly jen takové nepřesvědčivé pokusy, protože, a to je to podstatné, už nikdo na hřišti ani nikdo na tribunách nevěřil, že by tatínka dokázalo něco nebo někdo zastavit.

To vše se odehrávalo v nepřátelském kotli, tatínek ten den hrál na hřišti soupeře, na kterém bylo zvykem pískat a hrozit pěstmi a bušit jimi do mantinelů, kdykoli někdo začal ohrožovat bránu domácích, ale bylo ticho, když do ní tatínek poprvé i podruhé umístil míč, a nezvedl se proti tomu ani jeden hlas, protože najednou nebyli domácí a hosté a dobří a zlí, ale jen odvěká lidská touha nedat se, nedat se a zvítězit.

Byl to tatínkův vysoký a střemhlavý let, byl to jeho velký den a od okamžiku, kdy vstřelil míč do branky v nepřátelském kotli, aniž by se ozval byť jen hlásek, to i těžce otřesený tatínek mlhavě tušil, ale nikdo nemohl vědět, že si v ten den zachránil život. Pan primář by se totiž o několik let později vůbec neodvážil podstoupit s tatínkem úplně beznadějnou operaci, kdyby ho neviděl už jednou za hranicemi všech pravděpodobných a vypočítaných lidských možností.

Primář řekl nakonec tatínkovi, že operace bude přesně za čtyři dny ráno o půl osmé. Následující den a potom ještě ráno vysedával tatínek na chodbě a díval se, jak na operační sál vozí stojan za stojanem s konzervami plnými krve a jak se jeden za druhým na sál trousí lékaři a jak zřízenci sem a tam vozí pacienty. Díval se, aby dobře pochopil taktiku soupeře a aby se mu neroztřásla kolena, až se ocitne naposledy v životě v nepřátelském kotli.

Ale třetího dne se podíval náhodou na hodiny, na kterých bylo právě půl osmé, a najednou si vzpomněl na mne, napadlo ho, že jdu právě do školy, přes rušnou křižovatku, kterou projíždí do Polska spousta těžkých aut, že se těm autům často motám pod kola na svém milovaném bicyklu značky Favorit, že jsem jednou, abych nějak vyvážil svou fotbalovou nemotornost, vyšplhal před zraky kamarádů pro zakopnutý míč po hromosvodu na sousedův balkon až do třetího patra… Panika prolomila tatínkovu obranu a hnala se přes velké do malého vápna. Tatínek se najednou vylekal, najednou pocítil hrůzu, kterou do téhle chvíle dokázal udržet na polovině soupeře, seděl a měl strach, že už mne nikdy nedoprovodí do školy, že se mi něco stane a on nebude nablízku, aby mne mohl zachránit, aby mohl srazit mého nepřítele pěstí nebo mne zachytit v pádu ve své náruči. A najednou si uvědomil, že kromě velkých zápasů má také velkou povinnost.

Tatínek seděl na chodbě, ještě když pan primář dooperoval, a požádal ho, jestli by mu nezařídil sanitku, která by ho zavezla domů pro jeho oblíbené pyžamo. Pan primář si myslel, že tatínek nic neví. Jenže tatínek věděl všechno a jel si domů navléknout svůj neporazitelný dres.

Tatínek věděl všechno, a proto se smál štěstím, že malí kluci z našeho sídliště v Mlýnské ulici na něj dorážejí ze všech sil, protože to znamenalo, že v něm stále ještě vidí soupeře. Držel míč u země a v jeho noze byla celá tíha poslední doby, takže míč byl jako vrostlý do trávy a nikdo s ním nemohl hnout, a tatínek, ačkoli se téměř dusil, stál hrdě vztyčený a za záclonami ostýchavě vykukovali sousedé.

A když se všechny prsty na nohou jeho soupeřů okopaly, klekl si k míči a dotlačil ho hlavou za brankovou čáru, přesně tak, jak to léta dělával. Potom zvedl ruku na znamení, že dobro vítězí, ale nebyl otočený směrem k oknům, díval se na bývalý mlýnský náhon, který ústil rourou do řeky, na několik třešní na jejím břehu a skrze ně kamsi daleko, až za mraky.

Tatínek mne vůbec neobjal, když na něj zahoukala sanitka, jenom mi zase tak silně stiskl ruku, jako když mne vedl do školy, snad se bál, že by panika ještě jednou prorazila jeho obranu. Nemohl si to dovolit, protože byl najednou rozhodnutý projít živý nepřátelským kotlem, byl k tomu připravený se vší odvahou, kterou v něm svou nesmiřitelnou a nelítostnou touhou zvítězit vyvolali mí kamarádi, zarputile na něj útočící jako nějaká rozezlená a ňafající štěňata.

Přestože branka hlavičkou ze země znamenala jen sedmý bod v náš prospěch a kluci se dychtivě zmocnili míče, zatímco tatínek se díval do mraků se vztyčenou rukou, přestože vzápětí střelili do naší branky poslední gól, který jim chyběl k vítězství, a skákali pak radostí jeden po druhém a skákali a váleli se po trávě, myslím, že tatínek ve svém neporazitelném tričku opět zvítězil. A já, přestože jsem pustil za sebe všechny střely, které mířily na naši branku, jsem se cítil také jako vítěz, protože jsem vydržel neodejít, protože jsem zůstal na svém místě a dělal všechno, co bylo v mých silách, téměř nic, ale dělal, ačkoli mi byla strašná hanba.

Ta hanba, kterou jsem cítil celý zápas, náhle ustoupila, udělala místo něčemu jinému, když mi tatínek před nástupem do sanitky krátce potřásl rukou, tak jak se to dělá po opravdovém fotbalovém zápase, a požádal mne, abych mu opatroval jeho neporazitelné tričko.

Cestou zpátky přemluvil tatínek dokonce řidiče sanitky a nechal se ostříhat v jednom kadeřnictví u cesty a oholil se a oblékl si krásné švýcarské pyžamo a nečekal ve svém pokoji, ale našli ho připraveného na lavici vedle operačního sálu, navoněného kolínskou, když přišel jeho den.

Pan primář nechtěl nechat tu práci asistentovi, ale sám dal do úst tatínkovi onen strojek, který roztahuje čelist. Ruka se mu třásla, když ho vpravoval tatínkovi na určené místo, protože měl strach, bál se, že tatínka tou beznadějnou operací zabije, že ho připraví i o těch posledních pár zbývajících dní, jenže v okamžiku, kdy otevřel dokořán tatínkova ústa, spatřil jeho pospravované dásně a znovu si připomněl jeho povyrážené zuby.

A jak mi později pan primář řekl, najednou zoufale hledal v sobě jistotu a sílu, ale dobře věděl, že v něm žádná není, jen srdce se mu sevřelo dávno zapomenutou touhou a on najednou uslyšel cinkat někde velmi blízko rolničky.

Lékaři se nejprve ústy dostali k nádoru a kousek z něj vyřízli. Vzápětí se s ním jeden lékař už řítil na jiné pracoviště, kde měli za úkol určit jeho druh, a když se vrátil, všichni jásali, protože se ukázalo, že nádor není zhoubný, jásali ale jenom trochu, protože příliš malá byla naděje, že půjde odstranit, protože byl neuvěřitelně velký a navíc v nejužším místě lidského těla, kterým procházejí tepny a mícha, dýchací trubice a kdovíco ještě.

Teprve teď doopravdy rozřezali tatínkovi krk, předtím postupovali ústy, aby ušetřili krev, a nádor byl tak prorostlý, že tatínka operovali dlouho do noci a krev s jeho skupinou v celé nemocnici došla, takže několik sanitek se rozjelo do sousedních nemocnic pro další, zatímco lékaři na sále kontrolovali tatínka, jehož hlava se zdála být úplně oddělená od těla, dívali se na hodinky a doufali, že tatínek vydrží, protože už dávno se dostal za hranici zátěže, kterou v takových případech vydrží běžné lidské srdce.

Jeho srdce bilo dál, protože tatínek měl důvod, potřeboval přežít, aby mne mohl v nutném případě zachránit, aby mi zůstal se svou pěstí a se svou náručí nablízku, kdykoli, ve dne, v noci, o půl osmé, z lásky, která nás jediná drží naživu v kterékoli době, za jakýmikoli hranicemi.