Drobná gesta

Představte si, že tenkrát, když jsme spolu šli v Praze demonstrovat, naparádila se Renata tak neuvěřitelně kvůli mně. Bylo jí teprve osmnáct a nevěděla prý, jak to na uměleckých školách chodí, ale moc jí na mně záleželo, proto se mnou šla, přestože se hrozně bála. Ještě nikdy nebyla na žádné demonstraci, kromě prvomájového průvodu.

Velmi se snažila, aby vypadala klidně, ale její herectví nedosahovalo ještě takové úrovně, aby v něm nebyla křeč. A když pak upadla a rozbila si brýle a zjistila, že nemá šálu, že má monokl na oku a je rozcuchaná, bylo jí to líto, protože naše první schůzka nedopadla tak, jak měla. Zkusila se na mne usmát, když mne vedli před kameru, ale já jsem na ni prý ani nepohlédl a pak ji odvezli policejním antonem do Příbrami a celou noc ji tam vyšetřovali, a když ji pustili, neměla se jak dostat do Prahy, a když se tam konečně dostala, na kolejích jsem nebyl…

To všechno mi Renata vyprávěla a najednou bylo skoro ráno. Navrhl jsem, abychom přespali někde ve vesnici. Nevadilo jí to. Spíš by se bála, kdybych řídil opilý. Došel jsem za hostinským a ten mi nabídl nocleh přímo v prvním patře v sokolovně. Zaplatil jsem dva pokoje a dostal dva klíče.

Renata šla těsně přede mnou po tmavých schodech a já si mimoděk vzpomněl, jak jsem cítil její tělo pod tenkou látkou, a zatoužil jsem vztáhnout ruku a mít jako kdysi na plošině někoho u sebe, ale neudělal jsem to. Bál jsem se, že bych rozbil něco, co sotva začalo vznikat a co ve mně probouzelo naději.

Raději jsem rychle vklouzl do svého pokoje. Zhasnul jsem velké světlo, rozsvítil lampu na nočním stolku a sedl si na postel a ani jsem se nesvlékl; nepředpokládal jsem, že hned usnu, stalo se za jediný večer příliš mnoho věcí.

Dole ještě dohrávala hudba, když se náhle pootevřely dveře a v nich stála Renata, která nemohla usnout, protože prý mi zapomněla popřát dobrou noc. Přiznal jsem, že také nemůžu spát, protože mám v sobě příliš velký zmatek, a ona si sedla vedle mne a chtěla vědět, co může být v srdci mladého muže za zmatek. Pokusil jsem se jí vysvětlit, že to byl pro mne moc krásný večer a že po ní od té chvíle, co jsem ji držel při tanci, toužím, ale bojím se, abych to hezké nepokazil.

A Renata přikryla mou vypracovanou dlaň útlými dlouhými prsty, podívala se mi do očí a řekla, že mi věří, a v tom okamžiku, ačkoli nikde nebyl žádný roh, za který by se dal schovat hrnec s dršťkovou polévkou, mi stěny pokoje ve staré sokolovně začaly připomínat domov.