Červená karta

Za několik měsíců poté, co se stal tatínek vedoucím vlečky, se uvolnilo v jeho textilním podniku místo vedoucího dopravy. Tatínkova textilka měla třináct závodů po celém okrese, každý měl své náklaďáky, osobní auta a traktory a garáže a další věci se spoustou zaměstnanců, a to všechno spadalo právě pod takového vedoucího dopravy, takže to bylo velmi strategické místo.

Tatínek si vybral vlečku jako svoje druhé bojiště a bojoval ze všech sil, aby dobro na jeho novém hřišti zvítězilo. Podnikový ředitel, který měl pod sebou třináct ředitelů závodů, tatínkovi nabídl, aby vstoupil do strany, že mu potom to strategické místo bude moci přidělit.

Jenže tatínek nezapomněl na časy své dávné slávy a nesl si svá pravidla v srdci a ta pravidla byla velmi jednoduchá; proto tatínek poděkoval za důvěru a řekl, že do strany nikdy nevstoupí.

Ředitel tedy dosadil na tu funkci komunistu, jenže ten se ukázal jako neschopný, a museli ho přeřadit. Zanedlouho musel být propuštěn i jeho následovník, kterého zase doporučila strana, a tak šel ten podnikový ředitel až na krajský výbor a ptal se, co tedy má dělat, když mu nemohou na prázdné místo sehnat schopného komunistu, a chtěl, aby mu tedy dovolili dosadit do funkce tátu. Nakonec se za něj musel zaručit, ale prosadil ho. Takovou shodou okolností se stal tatínek jediným vedoucím dopravy ve všech českých textilních závodech, který nebyl ve straně. A přišel den, kdy jel poprvé do Prahy a vešel do velikého přednáškového sálu, který byl veliký jako celé fotbalové hřiště, a to hřiště bylo plné lidí, i ten vedoucí dopravního odboru na okresním výboru v Kostelci tam byl, který kdysi koupil tátovi jeho lokomotivu a byl to teď vlastně jeho přímý nadřízený.

Tatínkovi se zvedl žaludek a jeho morálka klesala, ačkoli byl připravený na to, že nenastoupí k utkání na domácím, ale na cizím hřišti. Všechna místa byla zaplněná a všichni patřili k nepřátelskému mužstvu a potom všichni vstali, když vešel do sálu jeden z členů tehdejší komunistické vlády; začal přednášet, ale najednou se zastavil a řekl, že se dozvěděl, že jeden z lidí v sále není ve straně. Všichni se začali rozhlížet, jenom tatínek ne. A člen vlády přikázal, ať se ten jediný ukáže.

A tatínek se moc bál, že to snad bude jeho konec, když se o něm ví až ve vládě, a že teď možná vypadá jako nějaký protikomunistický špion, že teď teprve začne na nepřátelském stadionu ten obávaný křik a pískot, který mu má znemožnit podat správný výkon, ale přesto si dodal odvahu a postavil se uprostřed toho hřiště a zvedl ruku.

Ten člen vlády spolu se všemi ostatními se na něj jen jednou dlouze podíval, řekl tatínkovi, že se zas může posadit, a přednášel dál. Jenomže tatínek se nedokázal na přednášku soustředit, protože nemohl uvěřit, že by mu všechno jen tak prošlo, a po očku se díval, kde jsou umístěny tajné kamery a mikrofony, a říkal si, že už ho viděli a slyšeli a už je zaměřený. Že to neudělají před tolika lidmi, že ho asi až o přestávce zatknou za to, že kdysi usnul na barikádě s prázdnou zápalnou lahví v ruce a že sabotoval okresní sjezd…

Třásly se mu nohy, když o pauze vycházel ven ze sálu a kráčel s ostatními do předsálí, kde se podávalo občerstvení, a zatímco jedl chlebíček, prošel kolem něj okresní vedoucí dopravy a povzbudivě se na něj usmál. A najednou tatínek viděl, že přímo k němu jde onen člen vlády jako nějaký kapitán nepřátelského mužstva, které má v tu chvíli na hřišti naprostou převahu, že bude muset tomu kapitánovi skládat účty z toho, že jeho stará mašina rozbila vrata s čerstvým nápisem Vpřed!

Ale stalo se něco úplně neočekávaného, protože ten kapitán se k otci naklonil a řekl mu jedinou, ale naprosto neuvěřitelnou větu, řekl mu: „Klobouk dolů…“

Tatínek mi to vyprávěl jednou v pivnici Tunel, stále se k tomu vracel a nemohl to pochopit. Byl zvyklý na dvě mužstva po jedenácti hráčích a všichni se snažili dostat ze sebe maximum a měli stejná pravidla a stejné idoly a pro všechny skoro stejně důležité jako vydobýt si vítězství bylo zachovat si čest. Tatínek si nikdy nemohl s komunisty rozumět, protože věděl, že to ti lidé nedělají z přesvědčení, což se potvrdilo: zatímco se pak všichni scházeli za revoluce u jeho lokomotivy, jako se jinde scházeli v divadlech a na náměstích u kašen, a tatínek na té lokomotivě řečnil, vystoupili všichni náměstkové jednomyslně ze strany, svrhli starého podnikového ředitele a nabídli tatínkovi, že s ním budou v jednom mužstvu.

Když přišli za tátou až k jeho lokomotivě a nabídli mu takhle uvolněné místo ředitele, lidé jásali, ale tatínek chvíli vůbec nepromluvil, jenom si sundal svetr, protože ho polilo horko. Pod svetrem se objevilo číslo, takže vyšlo najevo, že po celou dobu revoluce měl na těle svůj neporazitelný dres.

Tatínka polilo horko, protože příliš mnoho očekával od bitvy na své lokomotivě a doufal, že dobro bude ještě krásnější a zlo ještě směšnější, že se věci nezamotají, ale naopak vyjasní, až přijde nová doba, ale teď poznal, že se zmýlil.

Rozvázal zašmodrchané uzlíky několika provázků, jež držely na zábradlí prapor, který tatínek kdysi polil vínem na barikádě a který mu se slzami v očích přinesl první den revoluce pan hostinský Pryl, svinul ho, a ještě než s praporem v ruce navždy opustil starou kosteleckou textilku, podal náměstkům klíče od kabiny lokomotivy. Museli si je však vzít z jeho vysoko vztyčené ruky, takže to vypadalo, jako kdyby jim dával červenou kartu.