Lopatkiáda

Jediné, co jsem dlouho věděl o spolubydlícím, který spával na palandě nade mnou, bylo, že je vášnivý kuřák. Kouříval silné cigarety, které nesměly mít filtr, a kdokoli se zeptal proč, zařval na celé kolo, že nesnáší cezený prožitky. Když nesehnal svoje cigarety, žmoulal chvíli filtr mezi prsty, dokud se trochu nepovysunul a nešel vytáhnout zuby. Filtry plival do popelníků, takže člověk při pohledu na takhle zaplněný popelník v nějaké hospodě věděl, že soused nebude daleko. Filtrů se zbavoval netrpělivě, skoro horečnatě, a po prvním silném vtažení kouře většinou vypouštěl i neuvěřitelně silný výkřik „Bláááhóóó!!!“, který mu vynesl přezdívku.

Připomínal elektrické vedení nejen výškou, ale i tím, že nedokázal chvíli zůstat v klidu. Jeho tělem stále procházely záškuby, jako kdyby dostával rány proudem, a při hovoru neuvěřitelně vytahoval obočí a koulel velikýma očima. Jeho obličej přitahoval už tím, jak na něm bylo stále všechno v pohybu, a když se po letech jedna půlka přestala hýbat, dlouho jsem si nemohl zvyknout.

V době, kdy jsme do Ústí přišli my, už stála na Klíši nová kolej, ale přetékala ve švech, a tak se na Brněnskou umisťovali studenti prvního ročníku. Kdo to dotáhl do druhého, měl nárok na kolej novou, ale ta stará měla jednu velikou výhodu. Kvůli pár desítkám studentů se tam nevyplatilo držet vrátného a každý obyvatel měl od ní vlastní klíč. Z toho důvodu žádaly o ubytování na Brněnské živly, které se často vracívaly domů po desáté hodině. Tou dobou se na nové koleji uzavírala železná mříž a vrátní odcházeli spát na svůj gaučík.

Také tam nebyly uklízečky a každý jsme měli vlastní smetáček a lopatku. Plechovou. Modrou. Bláha se jednoho večera vsadil, že na ní sjede schody. Nepodařilo se mu to, ale protože se sázel k smrti rád, s prohrou se nesmířil. Dlouho nosil lopatku s sebou i na přednášky a hledal terén, na kterém by si zlepšil reputaci.

Když napadl sníh, našel místo pro odvetu na úzké asfaltce vedoucí nahoru na Mariánskou skálu. Lákal k báječné jízdě i ostatní šťastné majitele lopatek z koleje. Jenže taková jízda měla svá nebezpečí. Někde mohl být pod sněhem kámen, jinde za rohem čerstvě nasypaná škvára nebo sůl, měnící sněžnou dráhu v drhnoucí asfalt. To všechno vyráželo jezdci krátkou rukojeť z ruky, takže pak cítil strukturu terénu na vlastní kůži. Na kdejaké terénní nerovnosti stroj vrhal jezdce naprosto neočekávaným směrem a katapultoval do nepředvídatelných míst.

Nakonec všichni posílali Bláhu do háje a chodili raději do hospody. Všichni, kdo měli pud sebezáchovy, kromě mne, který nechtěl jen tak zahodit příležitost vidět Bláhu, jak se řítí kolem šílenou rychlostí přímo do hustého křoví, a místo aby brzdil, chechtá se a křičí na celé kolo, že to bude bezva perda a že mu ještě ke všemu hoří celá „prdéééél!“ Nekecal. Někdy lopatku hodil na sníh, vášnivě šlukoval a uhranutě se díval, jak pod ní vytává ve sněhu čtvereček.

Pokoj zahulený na hranici viditelnosti není právě to, co by vyhledával člověk, který se rozhodne projít světem jako tramp, ale jinak mne to k jeho sršatým výbojům nepřekonatelně přitahovalo. Ožíval jsem v tom jeho elektrickém obvodu a někdy jsem se tak rozparádil, že jsem řvával na celé kolo stejně jako on při sešupech z Mariánské skály: „Jedéém!! Do roztrhání těláá!! Do roztrhání těláá!!! Jedéém!!“ A hmatatelně jsem cítil, jak jsem šťastný.