Roudnické rosé

Dědkovi se ulevilo. Říkal, že jsem jeho zásluhou málem z fakulty vyletěl a teď jsem se trošku jeho zásluhou na fakultě udržel. Na důkaz radosti koupil několik lahví roudnického zámeckého rosé, které se prodávalo v Ústí na jediném místě, v Zelenině naproti hlavnímu nádraží. Ty lahve dal jednoho dne časně z rána do baťohu a odjel prvním vlakem do Děčína a odtud dělnickým autobusem za Hřensko, sešel po dlouhých kamenných schodech dolů k jezu u mlýna, vytáhl první lahev vína, omotal ji žlutou suchou trávou, která tam trčela ze sněhu, a schoval ji do skuliny pod starým mlýnským kamenem. A pak šel dál a dál údolím říčky Kamenice a ukládal je v dutém pařezu, ve skalní rozsedlině, ve vykotlaném břehu zamr­z­lého potoka – a všechno pečlivě zaznamenával do mapy, kterou pak ve vlaku na zpáteční cestě dvakrát obkreslil.

Ty mapy nám předal na ústeckém nádraží, kde se k nám přidal jakoby nic a předstíral, že právě vylezl z postele. Bláha se do své mapy celou cestu vlakem nevěřícně mračil a rozzářil se, teprve když seběhl s cigaretou v puse nedočkavě schody ke mlýnu a zamával lahví nad hlavou. A řval nadšením, když Dědek vytáhl z batohu tři broušené skleničky a my procházeli s roudnickým rosé v ruce údolím k další značce na mapě. A když bylo za námi těch lahví několik, spustil na roudnické zámecké celé ódy a řval, že se zrovna chystal přestat pít, ale tohle skvělý víno mu úplně povyráželo všechny jističe. Dědek se na nás díval a jakoby plaše se usmíval a já cítil tu přetrvávající vzájemnost, chuť udělat si radost.

Najednou bylo slunce vysoko nad námi a údolí se měnilo v úzký kaňon, do kterého se vejde už jenom řeka. Pomalu jsme se vydali na zpáteční cestu a do toho Bláha křičel, že teď to přece nemůžeme zabalit.

Když jsme konečně dorazili do Děčína, dostali jsme hlad, ale dohromady jsme měli peněz tak akorát na vlak. Postávali jsme s očima navrch hlavy v nádražním bufetu a najednou Dědka napadlo, že je načase, aby on, intelektuál z aristokratického rodu, ozkoušel pocity člověka, který se i v naší rozvinuté společnosti musí živit zbytky ze stolu druhých. Možná jen tak nahlas uvažoval, zato Bláha už křičel: „Vsaď se, že to po tý bábě dojedu!“ Za chvíli významně pomlaskával nad nedojezeným gulášem. To Dědka rozpumpovalo, a když si sundal bundu, odhodlání stát se bufeťákem hezky kontrastovalo s jeho dokonale bílou naškrobenou košilí.

Přehlédl prostor: v bufetu stojí tři řady po třech stolech. Označil je písmeny A, B, C a stoly číslicemi 1, 2, 3. Jako strategické místo označil stůl B2. Vzápětí u něj s Bláhou seděli a kontrolovali terén. Bláha byl nadšením bez sebe, když hlásil, že paní na C1 se potýká s hovězím na kmíně už hezky dlouho a vypadá to, že nedojí. Dědek zaujatě sledoval svou sekci se stoly A1-3, ale aby byl systém dokonalý, potřebovali na prostřední řadu mne. Nechtěl jsem. Slíbili mi, že můžu jenom hlásit stav, ale rozjetému Bláhovi to za chvíli nestačilo.

Jeho oči dostaly extatický lesk a sledovaly každého, kdo si od pultu přinášel něco na tácu. „Na C3 kuře a brambor, paní ve středním věku, asi se synem, syn kolem pěti let, guláš s pěti knedlíky, dospělá porce, kluk nemá šanci,“ hlásil Bláha. „Sledovat, zbytky guláše zajistit!“ rozkazoval Dědek.

Kluk snědl tři knedlíky, Dědek s Bláhou po jednom. Dědek vstal, přinesl od pultu ubrousky a obřadně si utírali pusy. Pak se na mne podívali a rozchechtali se. Ze všeho nejvíc je pobavil můj zoufalý výraz. Měl jsem pocit, že hanbou umírám, a je to ponoukalo k dalším kouskům.

„Slečna na A1, řízek s bramborovým salátem, na první pohled silně vyvinuté humanistické cítění, psychologicky na ni působit,“ radil Dědek Bláhovi. „Slečno, náš kamarád je bez peněz a celý den nejedl. Při pohledu na váš řízek se mu dělá vyčerpáním mdlo,“ šeptal Bláha tím směrem. „Nestyď se a popros bohatší spoluobčanku o trochu řízku,“ plácl mne povzbudivě Dědek po ramenou. „Slečna přestala jíst a přemýšlí,“ křičel Bláha na celou halu. „Zřejmě potřebuje čas, aby překonala poslední zbytky sobectví, držíme ti palce,“ řekl Dědek nahlas. Najednou ti pacholci úplně ztichli.

Ta slečna se náhle zvedla, vzala svůj tác a zamířila k našemu stolu. Neviděl jsem to, protože jsem ji měl celou dobu za zády a navíc jsem klopil svůj rudý obličej až na umakart stolu. Ale o nic jsem nepřišel: Bláha svým pronikavým hlasem všechno komentoval. Sedla si na volnou židli u našeho stolu a pošoupla tác směrem ke mně. V tu chvíli se mi úplně zastavilo srdce, i dech i vědomí mě muselo úplně opustit, protože když jsem znovu začal vnímat, viděl jsem před sebou to děvče, které jsem potkal tenkrát na nádraží v lese, jak ukrajuje kousek svého řízku a zvedá ho na vidličce.

„Poprosili jsme slečnu, aby tě nakrmila, protože vypadáš vyčerpaně,“ vysvětlil mi Dědek a v očích měl všechny čerty. Bláha jen stěží dusil smích. Úžasem mi klesla brada. Dívka mých snů, slečna, se kterou jsem si vyfantazíroval desítky romantických setkání v soutěskách a na děčínském nádraží a taky u moře na pláži a co já vím kde ještě a ve kterých jsem figuroval jako romantický typ anebo praktický typ anebo sečtělý intelektuál, to pochopila po svém a strčila mi řízek do pusy.

Nevěděli, že o tu holku stojím. Omlouvali se mi pak, jak mohli, ale pro mne se stejně to pouto mezi mnou a Dědkem najednou roztrhalo a začal jsem se mu vyhýbat. A nechodil jsem naschvál na přednášky, které jsme měli společné s Bláhou, a když se mu podařilo zkřížit mi cestu, křičel jsem na něj, že se divím, že se pod ním ještě nepropadl led, když po všem dupe jako slon v porcelánu. Kluci za mnou vyslali Moniku, aby zjistila, co se děje, a pak mi po ní vzkazovali, že budou jezdit do Děčína, dokud tu holku nenajdou.

Někdy, když se vracím večer unavený z práce, pozoruji studenty. Na rozdíl ode mne se zdají plní energie. Často se neudržím a závidím jim tu lehkost, s jakou dokáží být šťastní. Je to samozřejmě pošetilost. Jako bych si nepamatoval trápení a strachy, které jsem míval v jejich věku, jako bych zapomněl, jak černě jsem po příhodě v bufetu viděl celý svět.

Oženil jsem se ani ne za dva roky, a ačkoli si to žena moc přála, dlouho jsme se nedostali k moři. Děcko bylo malé, pak nebyly peníze, pak se zařizoval větší byt. Když se to konečně povedlo, malému byla cesta autobusem dlouhá a celou ji prozlobil. V kajutě na trajektu bylo dusno, takže v noci nespal, a my jsme přijeli na místo úplně vyčerpaní. Ale přesto, když jsme jednou stáli na pláži, dokázala se rozběhnout proti vlnám a udělat pár neuvěřitelně lehkých tanečních krůčků. Nikdy jsem si nemyslel, že je život kdovíjak lehký, ale teď jsem viděl, že se celá jeho tíha dá zvednout nad hlavu a že i když se nám nohy boří po kotníky do písku, ještě pořád se dá při tom tančit.