Svatba

Přešlo těžké léto, přišel podzim a Dědek s Monikou se brali. Svatba se chystala na střekovské radnici a už několik dní předem zašel Dědek za svými rodiči, půjčil si od nich auto a vyvezl nás na výlet na Kamýk, aby získal v řízení trochu větší cvik. Po výletě dokonce velmi odpovědně pověsil klíčky na věšák v předsíni a všem nám je ukazoval a opakoval pořád dokola: „Tady visí klíčky od auta, kdybychom je pak v tom zmatku náhodou hledali, alespoň jeden si vzpomene.“

Dědek byl z nás zkrátka nejpraktičtější. Trval také na tom, abychom se sešli den předem u nich a společně si zkontrolovali, jestli máme v pořádku oblečení. Každý jsme si je pověsili na ramínko do skříně a Dědek nám kladl na srdce, že všechno oblečení je v té skříni, a kdyby někdo hledal ráno v tom zmatku kravatu nebo knoflíčky do manžet, ví, kde je najde. Horlivě jsme přikyvovali. Monika byla sice už docela v pořádku, ale bylo jasné, že ji chce Dědek ušetřit předsvatebních nervů.

Nakonec přišel čas, aby se Bláha vytáhl s tím, co dostal na starosti, s prstýnky. Tvářil se děsně tajemně, koulel očima, šeptal abrakadabra a pomalu sunul ruku do své aktovky, ze které nakonec s vítězným řevem vytáhl starou rezavou pružinu.

Dědek s Monikou ještě nestačili úžasem omdlít a Bláha už tu pružinu porcoval nůžkami na kuře, pochvaloval si, že je kónická, že závity se zužují od jednoho konce směrem ke druhému, takže nemůžeme, chápete, prostě nemůžeme udělat chybu.

Nastříhané kroužky, tu příliš velké, tu příliš malé, pak rval Dědkovi a Monice na ztuhlé prsty, dokud nenašel správnou velikost.

Teprve když natíral vítězné kroužky zlatěnkou, začala Monika vydávat podivné zvuky a Dědek konstatoval, že než ráno nějaké zlatnictví otevřou, budou dávno v oddávací síni, takže jim nezbude než nosit do konce života na prstě kus drátu.

Bláha se na ty nevděčníky podíval ublíženým zrakem, pochopil, že je čas vytáhnout trumf a obočí se mu začalo nadšeně vlnit. Vytáhl z aktovky opravdickou krabičku na snubní prsteny, kterou získal kdovíkde, a pružinky do ní slavnostně uložil.

Ráno jsme se všichni sešli u auta. Bláha občas přiskočil k Dědkovi a poplácal ho pro jistotu ještě jednou po náprsní kapse, aby se neztratil jeho zlatý hřeb, a na zvýraznění svých zásluh opět významně zahýbal obočím.

Přes kapsy se čím dál naléhavěji plácá i Dědek, pak odbíhá do bytu, ze kterého je otevřeným oknem slyšet bouchání zásuvek a dveří od skříní, načež se jeho hlava vykloní z okna, jestli nevěsta neví, kde jsou klíče od auta. Monika odpoví s převahou, že kde jinde než na svém místě.

Dědek tedy zopakuje předešlou sérii bouchání předměty a nábytkem, ovšem v daleko rychlejším tempu, takže jeho obličej už je hodně brunátný, když nám z okna oznamuje větou vyřčenou na jeden mohutný výdech, že prohledal kapsy všech svršků na věšáku, sroloval koberec pod ním, přemístil ve svátečním oděvu všechen nábytek z předsíně do kuchyně, v časové tísni utrhl věšák ode zdi, ale ty pitomý klíčky nezapadly ani za něj a teď, než ve svém černém žaketu přistoupí k otloukání omítky, by rád věděl, jestli mu jeho milovaná přece jen neprozradí víc.

Vyvolená ho uklidňuje, protože klíče jsou určitě na svém místě, v tom prasklém čajníku na kredenci. Dědek chvíli prudce funí. Potom se zdánlivě klidným hlasem zeptá, odkdypak klíče od auta mají své místo v tom blbém čajníku. Od včerejší noci, vysvětlí mu Monika, protože když šla z koupelny kolem věšáku, napadlo ji, že by mohly v tom ranním zmatku někam zapadnout.

Dědek celou cestu nepromluví a oddávajícího to znervózní přesně v okamžiku, kdy zjistí, že ten nasupený chlap je ženich. Obřad začne, oddávající mluví a mluví slavnostním hlasem, ale kdykoli jen zavadí pohledem o Dědka, spolehlivě se zakoktá.

Když přijde onen okamžik a Dědek má pronést své „ano“, spočine na něm s napětím mnoho párů očí, ale Dědek jenom tiše kývne. Teprve když se oddávající zeptá podruhé, odpoví polohlasně, že ano. Vzápětí se dostaví tajemnice a s provinilým obličejem přináší stříbrný tác, na kterém netrůní prsteny, ale černá krabička.

Oddávající nasadí profesionální úsměv a pokusí se vyprostit obsah krabičky sám. Rukou nenápadně položenou na pružinkách párkrát škubne, a teprve když to nezabere, úplně ztrácí svatbácké reflexy, otáčí se k nám zády, takže chvíli vidíme jen jeho hřbet, prudce se hýbající lokty horečnatě pracujících rukou a kolem dokola odletující kousky molitanu.

Když se úředník otočí, vyhledá očima zachmuřeného Dědka a věnuje mu poprvé pohled plný hlubokého porozumění. Pak se zhluboka nadechne a mrskne na tác dva kroužky olepené zbytky molitanu. Teprve při navlékání těch prstenů si Dědek pořádně prohlédne Moniku a zastydí se, když si všimne, že má v levém koutku oka tik. Pevně stiskne její ruku s prstenem a přitiskne si ji na čelo. Monika se na něj krásně usměje, Dědkův obličej se také uvolní a Dědek konečně přestává mít chuť protáhnout ty svatební kroužky našemu společnému příteli po africkém způsobu nosem.

Bláha si vytouženou pochvalu vychutnal alespoň večer, když novomanželé rozbalovali pár svatebních darů: kupodivu nejserióz­nější dárek dostali od něj. Byl to lustr, skleněná koule na tyčce na strop do koupelny, která měla nahradit žárovku s objímkou visící na kabelech ze stropu. Užuž se hrnul do koupelny, že svítidlo vlastnoručně přidělá, ale Dědek ho zastavil, že lustr je sice lepší dárek než nezaschnuté snubní prstýnky nebo zrezivělé dvojkolo, ale že si jej stejně raději přidělá sám, a přišrouboval světlo ke drátům.

Bláha jako vždy přeháněl, koulel očima a křičel, že je Dědek hazardér, protože mu ze stropu kouká jen stará hliníková dvojlinka, která se vypaluje, drátu ubývá, a nakonec ať lustr sebelíp utáhne, stejně mu časem spadne na hlavu.

Dědek se smál, že než stihnou ty jeho kabely zoxidovat nebo co, bude to mít dávno předělaný, ale že nehodlá vrtat hmoždinky do stropu celou svatební noc. A už vlastně chtějí být sami a hotovo.

Bláha uraženě stiskl zuby, vytrhl z cigarety povykroucený filtr a naznačil mi, že je čas jít spát na Brněnskou.