Aura

Každý z nás se s tím zjevením vyrovnával po svém, nejživelněji samozřejmě Bláha. Slídil a slídil po meditačních kurzech, po kurzech jógy, zenu a kdovíčeho ještě. Dalo mu to velkou práci, protože v té době vědělo o takových věcech jen pár zasvěcených, literatura skoro nevycházela a také to nebyl takový kšeft jako dnes.

Do začátku léta přes Bláhu přelétla lavina kurzů, ale odpověď na svoje otázky v nich stejně nenašel.

Na jedné víkendové akci v Krušných horách nacvičoval Bláha s ostatními účastníky celou sobotu způsob běhu na dálku, který používají poslové mezi kláštery v Tibetu. Vinnetouolog se sám nabídl, že bude večer běhat ještě mezi chatou a nedalekým lesem a vždycky přitáhne kus dřeva do krbu. Měl za sebou už pár okruhů a u chaty se kupila slušná hromada klacků, když našel svůj zlatý hřeb. Byla to souše skoro šest metrů vysoká. Bláha se rozeběhl zpátky, cítil, jak mu při každém skoku kmínek pruží v ruce, a připadal si také pružný, připadal si silný, měl ohromnou náladu.

Mezitím v prvním patře vedoucí kurzu vysvětloval účastníkům, že aura je jemně zářící energetický obal kolem lidského těla, mnozí lidé ji můžou vidět a ty nejjemnější přístroje jsou už dokonce schopny ji měřit. Protože se začínalo stmívat, rozhodl se, že svou auru přede všemi zvětší.

V tom okamžiku dobíhal pod okno Bláha se vztyčenou souší. Měl bujarou náladu, a kdyby byl býval řičel svoje „Do roztrhání těláá!!“, byli by si ho všimli. Jenže teď se cítil jako jogín a mlčel. Tyčka mu stále ještě připadala jako pírko, takže ji ještě v běhu rovnou opřel o zeď chaty, aby se o ni na zemi nikdo nepřerazil. Přehlédl však elektrické vedení pod střechou.

„Teď,“ zašeptal vedoucí kurzu s výdechem. Vzápětí místnost ozářil záblesk a hned po něm druhý, někteří by se vsadili, že ozářily celou oblohu. Přísahali by, že ze zad, z ramenou a hlavy vedoucího srší namodralé blesky, a jedna starší paní se vrhla na kolena a křičela, že se jim zjevil Buddha.

Bláha vykřikoval mezi šluky, že už si zvykl na pocit, že posere všechno, na co sáhne, že naštve skoro každýho, komu se rozhodne udělat radost, ale že se mu zvrhne v grotesku i pátrání po smyslu života, to že je na něj moc. Ráno odjel stopem do Prahy na ředitelství státních cirkusů, protlačil se na personální oddělení a paní u přepážky naprosto vážným hlasem oznámil, že je obrovský exot, kterého by v manéži určitě měli nějak využít.

Kupodivu Bláhu státní cirkusy opravdu využily. Jejich zaměstnanci trávili velikou část roku na cestách, vozili s sebou v maringotkách děti, a aby během štace úplně nezpustly, potřebovali pro ně učitele.

Nabídli mu, že by mohl odjet okamžitě s jedním cirkusem, od kterého utekla učitelka, protože opilí stavěči stanů dlouho do noci kývali její maringotkou a nechtěli přestat, dokud se neukáže v okénku nahá. Měli jsme oba před státnicemi, soustředilo to na sebe skoro všechnu naši pozornost, takže když Bláha hned po nich nastoupil do vlaku a na dlouho nám zmizel z očí, bylo to, jako by máchl proutkem.