Vaňov

Za to, že plukovník Ripl jel se Zojou na její mašině až na daleké Slovensko, mu profesorka slíbila, že s ním stráví Štědrý večer, ovšem s podmínkou, že si nedají žádné dárky.

Když už seděli dlouho proti sobě, tak dlouho, jak proti sobě při žádné z návštěv neseděli, došla jim řeč, protože Zoja nevěděla nic o motorech vrtulníků a Ripl si zase dost dobře neuměl představit, co by se mohlo odehrávat ve staroslověnštině.

Zoja se tedy začala shánět po nějaké jednoduché společenské hře, a po chvíli společného hledání našli v zámečku staré plátno od šachovnice. Hráli dámu, a kdo vyhrál, mohl se napít z lahve vodky. Poslední partii vyhrála Zoja a pak se znovu pokusila říct, co chtěla kdysi v Žumpě svěřit nám: Jak může někdo takhle sejít a zošklivět, když se o něco krásného snaží, když má nějaký úctyhodný cíl. Masaryk přece, její milovaný Masaryk byl k stáru každým rokem hezčí, hezčí a zase hezčí. Co když je jenom stará, vošklivá, nesnášenlivá bába? Jak se jednou podívá do očí tomu, kdo po ní bude žádat účet? Plukovník skloněný nad šachovnicí promýšlel zřejmě první tah další hry a Zoje málem vyhrkly slzy do očí. Co když toho nad námi zklamala? Hrozilo ji to zadusit a honem to musela ze sebe dostat, honem to musela někomu říct. „Ta stará bába zase vyhrála,“ řekla nakonec. „Je pitomá a vošklivá, posere, na co sáhne, a dáma bude asi výjimka, co potvrzuje pravidlo.“

Ripl se na ni dlouho díval nechápavě, ale cítil, že by měl Zoje nějak vyjít vstříc, že by jí měl nějak pomoci. Vzápětí zavelel jako na přehlídce: „Plukovník Karel Ripl prohrál. Nemá toho moc v hlavě. Studenti se mu smějí. Asi mají pravdu. Plukovníka Ripla nenechali pro jistotu nikdy řídit letadlo. Aby něco neposral. Ani jednou. Není divu, že prohrává i dámu.“

Než šli spát, Zoja vstala a políbila plukovníka na čelo. Poprvé a naposled. A stejně, když o nějakou dobu později zemřela na mozkovou příhodu, dal plukovník dohromady všechny peníze, které nepropil, odkoupil její motorku, po večerech ji rozebíral, bral součástky do rukou a čistil je hadříky natrhanými z vyřazených vojenských košil.

Zoja zemřela v sedle té motorky koncem ledna, uprostřed dopravní zácpy. Byl pátek, křižovatky se ucpávaly auťáky spěchajícími na víkend. Zoja tiše zuřila, měla mžitky před očima, jak mezi nimi marně kličkovala, a nakonec si slíbila, že až na další křižovatce zastaví, zvedne si hledí od přilby a zapálí si čvaňho.

Ke křižovatce dojela, jenže když dávala nohu na zem, nedošlápla na asfalt pražské silnice, ale udělala první krok na onen svět.

Když později na součástkách její mašiny už nebylo co vypucovat, pokusil se plukovník Ripl sestavit stroj zase zpátky, jako ostatně všechny motory letadel a vrtulníků. Poté co pochopil, že nedokáže jedinou památku na Zoju uvést zpátky do chodu, vzal svůj služební revolver, jedinou zbraň s nezaletovanou hlavní na celé katedře, nabil ho jedním ostrým nábojem a v Schichtově ložnici obložené ořechem se zastřelil.