Plukovník Ripl

Plukovník Ripl byl mladší bratr generálmajora Ripla, kterého znal svého času každý český voják. Generálmajor totiž za druhé světové války létal na anglických letadlech jako spousta jiných českých pilotů, ale na rozdíl od nich po jednom útoku na Německo přeletěl těsně před koncem války frontu, přistál na ruském letišti a přihlásil se do Rudé armády. Když probíhaly v padesátých letech soudy s našimi piloty působícími za války v Anglii, dávali ho za vzor jako člověka, který se správně zorientoval ve válečném konfliktu, a zatímco ostatním vyneslo působení v Royal Air Force většinou vězení, starší Ripl si dopomohl k hodnosti generálmajora a nadlouho i k vysoké funkci na velitelství českého letectva.

A protože slíbil kdysi rodičům, že se postará o svého bratra, zkoušel to, jak se dalo. Ale mladší bratr se nikdy nedokázal správně zorientovat, nadělal spoustu problémů a nakonec byl uklizen do Ústí jako vedoucí vojenské katedry naší fakulty. Jenže ani tady se nezorientoval, a když nás v osmašedesátém okupovala ruská vojska, rozdal studentům samopaly a ostrou munici a jeli městskou dopravou stavět do centra barikádu. Autobus ve městě obklíčila naše armáda, zbraně jim zabavila, aniž si na Rusa vystřelili, a mladší z Riplů se zapsal do historie vojenských kateder: od té doby měli studenti povoleny jenom samopaly se zaletovanou hlavní.

Ten incident mu Rusové, asi kvůli staršímu bratrovi, odpustili a plukovník mohl na katedře dosloužit. Katedra sídlila v zámečku, jejž si ve svahu naproti střekovskému zdymadlu postavil mezi válkami boháč Schicht, který prodával do celého světa mýdlo s jelenem, co se vyrábí dodnes. Po válce mu zámeček znárodnili a v jeho leštěným ořechem vykládané ložnici s kulatým oknem bydlel pak plukovník Ripl, který Schichtovi dlouho zazlíval, že postavil zámek ve svahu. Nikde nebyl ani kousek rovné plochy, vojáky přezdívané buzerplac.

Riplova hlava nesršela zrovna nápady a trvalo dlouho, než byl plukovník osvícen a vytvořil buzerplac tím, že dal s pomocí dlouhé řady tatrovek zasypat Schichtovu chloubu, padesátimetrový bazén obkládaný mramorem, do kterého se dalo vycházet vitrážovými dveřmi rovnou ze vstupní haly. Pak přes haldy navážky ještě párkrát přejel buldozer a bazén mohl sloužit svému novému, vznešenému účelu.

Každá katedra měla cvičit studenty v nějaké odbornosti, a protože se mladší bratr kdysi staral staršímu o letadlo, generálmajor ze štábu letectva zařídil, že na Schichtově buzerplace občas přistál vyřazený vrtulník. Než aby skončil ve šrotu, Ripl mladší ho se studenty rozebíral, popisoval jednotlivé součástky a jejich funkci a pak se stroj společnými silami pokusili dát zase do chodu, což se nepovedlo nikdy, a zámeček se pozvolna stával vrakovištěm.

Svět motorů byl pro plukovníka záchytným bodem. Když na něj doléhal pocit, že je nýmand, který nikoho nemá a nic nedokázal, brával do rukou ozubená kola, trysky nebo táhla a sestavoval je, a když součástka nakonec fungovala, starý plukovník si připadal užitečný.

Že se postaral o opilou Zoju, když ji přivezl k ránu Bláha a třikrát podle jejích instrukcí zatroubil, to vím. A že měla Zoja na fakultě celou dobu na kahánku, protože každý rok se znovu hlasovalo, jestli jako externí pracovnice nebude nahrazena někým z Ústí, někým „naším“, to vím také. A že Krátkého úsilí mařil právě Ripl, který pokaždé hlasoval pro Zoju, ačkoli musel být ve straně, to také dobře vím, ale bylo mi záhadou proč.