Na Mariánské skále

Ještě jednou jsme se pokusili seřídit svět na naše oktanové číslo a vyrazili s Bláhou potupit Krátkého tank, památník tankové bitvy, který museli studenti vybudovat během povinných letních brigád, ačkoli je to jasná pošetilost. I Zoja kdysi řekla, že až začnem dělat něco pořádného, přestanou nás ty blbiny bavit.

Seděli jsme pod tankem, podávali si Klášterní tajemství, které Bláha vytáhl z ruksaku, a nakonec to nemusel být špatný dýchánek, jenže ta povinnost něco vyvést Krátkému nám najednou kazila náladu.

Když byla lahev prázdná, pokusil se Bláha vydrápat na hlaveň, ale převrátil se hlavou dolů, chvíli visel za nohy, které měl obtočené kolem, dokud mu nedošly síly, a už si to šustil dolů. Tank měl na pancíři pod hlavní kus náhradního pásu a obrovské trny z něj trčely výhružně nahoru. Kdyby alespoň ty trny Bláha minul, ale pošetilý vinnetouolog se připlácl přímo na ně. Záda, která vykukovala z roztrhané košile, vypadala hrozivě a doktor v nemocnici užasle zašeptal: „Sestro, pojďte se podívat, to jste ještě neviděla.“ Do dveří vstoupila sestřička. Ta, která se o Bláhu starala, když brázdil Tatry s uraženou čelistí. Však taky historky o Bláhových neuvěřitelných skutcích se vyprávěly na internátu střední zdravotní školy ještě dlouho poté, co její ročník maturoval. Časem se ještě trochu přibarvily a Bláha nakonec dorostl někam mezi Supermana a agenta tajné bezpečnosti.

Sama sestřička si nakonec jen těžko dávala dohromady, co se v Tatrách skutečně stalo, když spatřila svého Supermana ležet na stole, se zády neuvěřitelně poničenými a to monstrum na otázku lékaře: „Člověče, kde jste k tomuhle přišel, od čeho to máte?!“ odpoví jasně a zřetelně: „Od pásů na tanku.“

Bláha se jako vždycky ze svých zranění rychle vykřesal. Samou radostí jsem nakoupil hromadu modrých lopatek na smetí a podle vlastnoručně vyrobené šablony nastříkal na všechny fosforeskující nápis Rossignol. Počítal jsem i s lopatkou pro Moniku a pro Janu a jednu jsem nadělil sobě.

Dlouho jsme se nemohli sejít. Dědek dojížděl každý den na učňák do Lovosic, Monika chodila do práce. Už to nebylo jako dřív, kdy stačilo vypustit seminář nebo nějakou přednášku.

Až jednoho pátečního večera koncem ledna jsme pomalu stoupali úzkou cestou na Mariánskou skálu. Sněhu nebylo moc a dole ve městě úplná břečka. Stmívalo se, Bláha každou chvíli do sněhu dloubal, zkoušel, jestli to vůbec pojede, a nadával, že když jsme se konečně sešli, jde sem od Prahy obleva.

Na místě, kde jsme vždycky nasedali, nás něco zaujalo. Měli jsme pocit, jako by kousek od nás vedl z oblohy dolů proužek světla. Dívali jsme se na to s úžasem a najednou v tom světle před námi stála Zoja. Nebyla si úplně podobná, protože její obličej byl snad poprvé šťastný, ale měla na sobě motorkářskou kombinézu, kterou jsme si nemohli splést, a v ruce držela svoji přilbu značky Bell. Jednou rukou nám krátce pokynula, a než jsme ji stihli oslovit, zase zmizela. Postávali jsme a posedávali kolem toho místa a nechtěli odejít. Snad jsme doufali, že se ještě dočkáme nějakého vysvětlení. Ale už se neobjevila. Jenom když člověk procházel místem, kde stála, měl pocit, jako by nám tam nechala kousek toho svého štěstí na horší časy. Když ty horší časy přišly, chodíval jsem často na Mariánskou skálu a pokaždé jsem se pak dolů do ústecké mlhy vracel s lehčím srdcem.