Krásný večírek

Bláhovi zbyla z letní brigády do začátku semestru trocha peněz a moc ho mrzelo, že jsme nemohli s Dědkem oslavit za ty peníze státnice. Moc ho mrzelo, že mu nemůže oplatit výlet s růžovým roudnickým. Jednou přilítl celý rozzářený a řval už z dálky, že má úžasnej plán. Ten den na nástěnkách vedle děkanátu vyvěsili termíny povinných kurzů a Bláha tam vyčetl, že pojedeme s katedrou tělocviku koncem září do Tater a budeme bydlet v kempu u Liptovské Mary, kousek od Dědkova učiliště. Těsně před odjezdem dokonce katedra přibírala několik studentů na doplnění volných míst, takže s námi mohla jet i Monika.

Na kurzech byla zakázaná konzumace alkoholu, a tak se Bláhův sen oplatit Dědkovi procházku s roudnickým brzy rozplynul. Když si to přihasil k autobusu s obrovským ruksakem, ve kterém to cinkalo lahvemi, nechal vedoucí zájezdu Bláhu všechny lahve vyložit a dohodl se s řidičem, že budou celou dobu zamčené u nářadí.

I všechny stánky v kempu a jediná hospoda v okolí věděly, že nám nesmějí nalévat. Bláha skřípal zuby a vymýšlel nouzový plán. Čas ho přitom tlačil, protože se pomalu blížila sobota, kdy Dědek slíbil, že si zařídí propustku a půjde s námi na výpravu a potom na plánovaný večírek.

Nakonec Bláhu zachránila jeho vášeň pro sázky. Sázel se totiž tak dlouho s kuchařem hospody, kam jsme chodili na jídlo a která byla nejvíc střežená, až konečně vyhrál, a kuchař musel slíbit, že nám otevře zadní vchod do kuchyně a tam obdržíme každý dvě borovičky.

Bláhovi to přišlo málo a chtěl se sázet dál, ale kuchař byl neoblomný. V sobotu ráno nás Bláha se strašlivě vážnou tváří přesvědčoval, abychom si na túru nebrali žádné jídlo a pořádně vyhládli, pak že i ty dvě borovičky dostanou razanci.

Celou výpravu kolem nás kroužil se zdviženým prstem, Dědkovi dokonce v nestřežené chvíli nakukoval do baťohu, jestli tam nepašuje nějaké kádéčko, a my běhali pod jeho dozorem celý den po hřebenech Tater s prázdnými a kručícími břichy, zatímco nás Bláha šeptem povzbuzoval, ať si neničíme předem naději na ten krásný večírek.

Za odměnu nás se soumrakem propašoval zadními dveřmi do kuchyně místní koliby, postavil před nás tuplované panáky borovičky podle slovenské míry, pronesl slavnostní ódu na Dědka a jeho promoci, jako první do sebe kopl kořalku na ex a pak se na nás neuvěřitelně usmál. A protože alkohol působil opravdu bleskově, přecházel ten úsměv v hlasitý chechot.

Krátce po dopití druhého přídělu jsme se už pohybovali nekoordinovaně a přestávalo nám být rozumět. Když si toho všiml i pořádně rozjetý Bláha, začal řvát nadšením. Kuchař vyběhl z kuchyně, chytl Bláhu pod krkem a šeptal mu do obličeje přiškrceným hlasem, že sázka je sázka, ale že zadělává na pořádnej průšvih, a jestli bude takhle ryčet, vyrazí ho ze dveří a ještě mu pořádných pár nandá.

Nato ho Bláha vyzval k sázce o další borovičky a chytl ho za rukáv. Kuchař s ním chvíli cloumal, pak se naštval a nabídl Bláhovi, že se s ním teda vsadí, kdo z nich dvou je starší. Ale jestli prohraje, dostane od něj jednu do huby.

Dědek oněměl úžasem a já to považoval za fór. Kuchařovi mohlo být už přes čtyřicet, ale borovičkou nasáklý Bláha se rozzářil, křičel, že platí, hned si s kuchařem plácl a bledý Dědek to musel rozseknout. Vytáhli občanky a položili je na stůl. Dvaačtyřicetiletý kuchař se pak jenom malinko rozmáchl a zasáhl Bláhovu spodní čelist, načež se Bláha skácel mezi stoly.

Když vstal, čelist mu visela kousek nad ramenem a všichni jsme se vyděsili. Bláha si tišil bolest deckou borovičky od kuchaře, my ho podpírali a Monika běžela najít zdravotnici výpravy, studentku maturitního ročníku ústecké zdrávky, která nás doprovázela na všech výpravách s brašničkou první pomoci. Studentka slíbila, že nic nepoví, ale po ohledání čelisti trvala na odvozu raněného do nemocnice v Popradu, z čehož ovšem koukal velký průšvih. A tak jsme nakonec přijali návrh kuchaře, zkušeného rváče, že čelist vrátí zpátky perdou z druhé strany.

Pak rychle nalil borovičku té budoucí sestřičce, která úplně zbledla a málem omdlela a opakovala pořád dokola, že se to musí udělat v narkóze. Jenže Bláha huhlal, že mu je to jedno, protože má už stejně úplně pokaženej ten krásnej večírek, statečně nastavil čelist a kuchař mu ji na druhý pokus vrátil na původní místo.

Do rána ve stanu označeném červeným křížem huba Bláhovi tak zmodrala a otekla, že v ní měl dírku jenom na malíček. Vedoucí výpravy dlouho Bláhu očichával a opakoval, že je něčím podezřelým cítit, a odmítal uvěřit, že se to stalo ve sprše. A pohrozil, že při nesplnění požadovaného limitu túr bude muset celou věc nahlásit.

Bláha nás tedy požádal, abychom někde sehnali francovku a cukr, a pak všechny lahvičky s alpou, které jsme od kolegů vybrali, rozpouštěl v ešusu s cukrem. Vzniklé analgetikum, jak té kaši říkal, dokázal prostrčit otvorem v ústech na kávové lžičce. Po půl ešusu začal vydávat tlumený bublavý smích a krátce před výpravou tiše zakloktal, že je připraven.

Vyrazili jsme s obavami, sestřička se od Bláhy nehnula na krok, připravená kdykoli použít svou brašnu s první pomocí, ale Bláha se překonával. Občas na chvíli zmizel a prostrkával si s její pomocí někde za skálou analgetikum dírkou v obličeji, který si na radu zdravotnice máčel ve všech plesech, vodopádech a bystřinách, takže začal dokonce splaskávat.

Teprve když jsme se blížili k nejvyššímu bodu výpravy a stoupali svahem prudce do Priečného sedla, začal ztrácet dech, přestal mluvit a přestal se po nás ohlížet. Zdálo se, jako by měl oči zabodnuté do jednoho bodu, do hýždí budoucí sestřičky, která stoupala do prudkého svahu těsně před ním.

Když se mu podařilo vydrápat v tomhle stavu do sedla, trval Dědek na tom, že musí dát tu jeho směs na rozbor, že možná Bláha mimoděk objevil něco užitečného pro lidstvo. Ale Bláha držel ešus pevně a místo toho začal najednou huhlavě, ale s nadšením popisovat určité partie na těle budoucí zdravotnice s tím závěrem, že by se ani se dvěma ešusy své kaše nevydrápal nahoru, nebýt „toho odvěkého chtíče“.