Ruka

Dědek strávil s Monikou ještě jednu noc. Vrátili jsme se do Ústí a Bláhovi pusa později úplně splaskla, jen spodní čelist zůstala trochu vyviklaná. Hlavně zpočátku stačilo, aby se zakousl třeba do tvrdšího rohlíku, a musel si ji rukou vracet zpátky. Bláhu to štvalo, i když to šlo docela lehce. A ještě po letech, když měl rande se svou budoucí ženou a poprvé se ji pokusil políbit, tu romantickou chvíli přerušilo tlumené lupnutí a Bláha stál proti své milované s čelistí skoro na rameni.

Vídali jsme se tou dobou často. Asi jsme oba potřebovali trošku zahnat smutek po Dědkovi. Společně jsme chodili i na nepovinný seminář k Zoje, která na nás pokaždé už z dálky nadšeně volala: „Áááá, už jsou tady ti moji dva blbouni.“ Rozebírala s námi staré texty plné viny a trestu, odpuštění, pokory a všelijakých zjevení.

Vzpomínám si, jak mne jednou Bláha po takové hodině táhl do parku. Začínalo sněžit, ale on si nedal poradit, klekl si na zem a holými prsty vyhrabával v zemi díru, do které si pak strčil ruku až po loket. Druhou ji upěchoval a volal, že jestli tam dole skutečně žijí nějaké dávno ztracené bytosti, tak ať mu dají znamení, ať se ho dotknou, ať mu podají ruku, protože potřebuje důkaz, alespoň malý hmatatelný důkaz. Tenhle svět se s námi strašně rychle točí, a sotva se narodíme, už nás začne odstředivou silou ze sebe shazovat, ale tohle je obrovská šance, křičel do ticha.

Představoval jsem si Bláhu, jak visí zespodu pod zeměkoulí, zavěšený za ruku zahrabanou do hlíny, a měl jsem o něj strach. Bál jsem se, že nastydne, ale nechtěl pryč, odháněl mne, že tohle je důležitější než nějaká chřipka nebo angína, protože on potřebuje vědět, jestli něco je, co podá člověku ruku, když si neví rady, když tápe, když podělá skoro všechno, na co sáhne, jestli je něco, co mu přesto pomůže udržet se na týhle zemi.

Nakonec tak zůstal celou noc, na boku na studeném trávníku uprostřed parku, zkroucený, se zahrabanou rukou, a já seděl na bobku opodál, abych snad nevyplašil ty, na které čekal, a jen občas jsem směl Bláhovi podat v termosce přinesený čaj.

Oba jsme chtěli zjistit, kam vlastně Zoja míří, ale myslím, že jsme ji v té době ještě nemohli pochopit.

Vzpomínám si na společný výlet, na návštěvu zříceniny hradu Kamýk, která vykukuje z vršků Středohoří, kousek od Lovosic. Dívali jsme se do kraje a probírali všechna pro a proti, všechny možné důkazy a protidůkazy a všeho bylo po ruce víc než dost, celé hromady, a než se nám je podařilo alespoň trochu přebrat, stmívalo se a nakonec začala padat tma. Najednou se ve veliké dálce objevil světlý bod. „Utíkáme!“ zařval Bláha a my se rozeběhli z kopce dolů s obrovitánskou rychlostí a v letu jsme nabírali do plic vzduch a běželi se stejnou vervou, ještě když už to bylo po rovince.

Užuž to vypadalo, že nám musí dojít síly, ale s plným tempem jsme doběhli až na zastávku pod kopcem. Nikdo jiný tam nestál a autobus by jel dál, ale my vyběhli tryskem a s přímo euforickým řevem „Jedém! Do roztrhání tělááá!!“ přímo před něj. Autobus, to byl ten světlý bod, který jsme viděli v dálce, a my s ním v jediném možném čase a na jediném možném místě protnuli dráhu. Bláha tomu úkazu říkal, že svět má na nás seřízenej předstih, protože jeho tatínek dlouho lil do auta super, a když přecházel jednoho dne na speciál, když najednou měl chuť dávat tam ten levnější, musel jinak nastavit předstih.

Jak jsme mohli pochopit Zoju, když říkala, že svět nám nebude pořád jenom dávat, že za nás všechny průšvihy nebudou pořád řešit rodiče, ale že si jednoho dne z nás začne brát, nekompromisně a nezadržitelně, protože z toho, co si z nás vezme, dobrého nebo zlého, z toho právě je složený ten svět. Nemohli jsme to pochopit, i kdybychom se zahrabali třeba po pás do země, dokud jsme byli skálopevně přesvědčení, že svět je nařízený na naše oktanové číslo.

Někdy, když jsem donucen rozhýbat své tělo, třeba když mi ujíždí ranní tramvaj, snažím se zoufale oživit ten pocit, kdy jsme se řítili stráněmi Kamýku dolů. Je to čím dál těžší, protože té trochu hloupé, naivní a pošetilé víře, že svět je seřízen na naše oktanové číslo, se také jinak říká mládí.