Cirkus

Jednoho dne jsem dostal poštou lístek do cirkusu, který zrovna přijel do Ústí. Na zadní straně bylo pozvání od Bláhy. Byl dlouho pryč. Strávil na cestách přibližně tolik času, kolik ho potřebují na zoxidování staré hliníkové dráty.

Když před lety k cirkusu nastoupil, překvapilo ho, jak všichni kolem něj svou práci milují. Jinak by těžko dokázali dřít od rána do večera. Stále se stěhovali z místa na místo a pokaždé znovu bylo potřeba vyběhat spoustu povolení, zajistit připojení na vodu, elektřinu, nakoupit další náklaďák žrádla pro zvířata a najít místo, kam se uklidí všechno, co se po nich vykydá, předtím vylepit plakáty, zajistit reklamu v tisku, do toho postavit stan s tyčemi a provazy…

V takových dnech nebylo ani pomyšlení na nějaké vyučování a Bláhovi bylo hloupé pozorovat celý ten mumraj z okna své učitelské maringotky. Ve slabé chvíli se přihlásil o práci a dostalo se mu jí v míře, která daleko přesahovala jeho učitelský úvazek. Pro tělo zvyklé sedávat ve školních lavicích to byl pořádný nápor: Bláhu všechno bolelo a do postele padal jako zabitý. Snad by ze začátku i utekl.

Pak jednou večer stál před šapitó, žárovky svítily do tmy a Bláhovi vyhrkly slzy do očí. Každý den žongléři trénovali a vypouštěli do vzduchu tenisové míčky, cylindry nebo kužely, každý den si hadí ženy napínaly svaly a klouby k prasknutí, každý den krasojezdci tančili na hřbetech koní, aby neztratili svou dovednost. Stačilo pár dní vynechat a vše by se zhroutilo. A nesvítil by do tmy ani cirkusový stan.

Takhle po svém Bláha jako první pochopil, co po nás vlastně chtěla Zoja. Dědek měl k tomu blízko, ale nedošlo mu, že nesmí usnout na vavřínech, ale začít znova každý den. A nedošlo mu ani, co v tu chvíli před šapitó cítil Bláha: že v tom překonání sebe sama se dá najít velké štěstí.

Od toho okamžiku ho to táhlo za námi. Musel nám to přece říct. Ale cirkus byl zrovna uprostřed štace a pak, když se vrátil do Čech, bylo po revoluci a státní cirkusy se začaly rozpadat. Nakonec nebylo z čeho platit kantora, a tak se Bláha staral alespoň o zvířata u jedné malé společnosti. Také uváděl diváky, hrál ve tříčlenné cirkusové kapele, řídil náklaďák a o přestávce prodával dětem cukrovou vatu. A teď jsem už chvíli stál a koukal s otevřenou pusou, jak ji motá na špejli v kiosku.

Už před produkcí se potkal Bláha s Monikou, Dědkem a jejich Markétou a zarazilo ho, že jsme nepřišli spolu. Když zjistil, že je Dědek barmanem, prohlásil, že tak si vždycky představoval blaho, ale v duchu byl zoufalý. Jak nám mohl vyprávět, v čem našel štěstí, když jsme nedokázali ani držet pohromadě?

Nevzdal se ale naděje, v Ústí zůstal na podnájmu a většinu času trávil buďto u nás, nebo v Dědkově bytě na Klíši, kde se staral o Markétu. Pokoušel se nás dát zase dohromady a čekal na vhodnou příležitost. Netušil, že se to čekání tak protáhne.