Jana

Opravný termín státnic měl Dědek začátkem září, ale velitel vojenského učiliště ho nechtěl pustit, protože to považoval za soukromou věc. V září se navíc naplno rozjížděla na učilišti výuka a přišla spousta patnáctiletých prváků. Těžko si zvykali na vojenské prostředí, byla s nimi práce. Dědek, který s nimi tu práci měl, si samozřejmě také těžko zvykal, že má místo bílých košil najednou zelené, i když Bláha tvrdil, že zrovna jemu by nemělo dělat problém rovnat si věci pěkně do komínku. Kromě toho chodil do služeb na bráně a v noci hlídal autopark nebo muniční sklad jako každý jiný voják, takže často kolem nich prochodil celou noc s nabitou pistolí za pasem a skripty v ruce, protože jindy by se k učení nedostal.

Když přijel do Ústí na opravný termín, sotva nám stihl potřást rukou. Státnice tentokrát udělal, ale žádná oslava se nekonala, protože chtěli být s Monikou, která náhlé odloučení těžce snášela, chvíli sami. V jedenáct už mu odjížděl noční vlak, aby ráno nevyspalý dorazil v Mikuláši na vyučování.

Myslel jsem na to, co všechno musí Dědek vydržet, a skoro jsem se styděl, protože mne právě toho podzimu potkalo veliké štěstí. Jednou na začátku semestru jsem totiž vešel do vestibulu naší fakulty a tam jsem se skoro srazil s holkou, před kterou mě kluci zesměšnili v bufetu. Protože jsem se moc bál, že mi zase někam zmizí, přiskočil jsem k ní, pevně ji chytil za obě ruce a pozval ji do skal.

Ráno jsem se probudil deset minut před odjezdem vlaku, u kterého měla počkat v Děčíně, kde s rodiči bydlela. Brněnská byla deset minut rychlé chůze od nádraží, takže stihnout vlak bylo skoro nemožné, ale já celý týden od toho setkání na nic jiného nedokázal myslet. Teď se mne zmocňovala hrůza. První vteřina po probuzení byla dlouhá jako věčnost a já padal a padal a beznaděj té vteřiny byla bezedná. Potom jsem zoufale vyrazil. Natáhl jsem si jen kalhoty a boty a zbytek jsem na sebe házel už v běhu, nízká pruhovaná zábradlí v parku a u chodníků jsem přeskakoval jako nic, nádražní pokladnu jsem minul a na lístek se vykašlal a výpravčí stejně už pískal, když jsem naskakoval do vlaku.

Teprve potom jsem si uvědomil, že jsem si vůbec nic nevzal, ale neměl jsem čas se tím zabývat, protože se mi začaly uvolňovat strachem stažené vnitřnosti a já až do Děčína na záchodě zvracel. Potom vlak zastavil a Jana mi šla vstříc. Normálně má jít člověk na první rande s úsměvem, ale my měli před sebou ještě jízdu autobusem. Vzpamatoval jsem se až na schodech dolů do mlýna.

Večeřeli jsme před prkennou boudou na skalní plošince. Pro­fukovalo a Jana se zeptala, jestli nezmrznu bez spacáku a jestli se s ní nechci o ten její rozdělit. Smála se, že to není nemravný návrh, protože dva se v tak malém spacáku určitě nedokážou ani hnout. Měla pravdu, ale mně stejně hučelo celou noc štěstím ve spáncích, protože jsem ji mohl držet v náručí, a teprve k ránu jsem si trochu zdříml. Když jsem se probudil, uviděl jsem ji pootevřenými dveřmi, jak stojí na plošině před boudou, skoro na špičkách, ruce vysoko nad hlavou a v těch rukách svoje šaty, které se třepotaly ve větru.

Vítr byl silný, dalo práci šaty udržet a Jana měla zavřené oči. Neotevřela je, ani když jsem vstal a obemkl ji zezadu rukama. Pak jsem jen stál a cítil, jak s námi cloumají sem a tam poryvy větru, jak se šaty třepotají ve větru, a bylo mi, jako by mne unášel nahoru nějaký vír.