Svatební cesta

Po prázdninách jsem nastoupil jako učitel českého jazyka a tělocviku na základní školu na Severní terase. O bydlení se mi postaral školský úřad, ale ubytovny byly přesně na opačném konci města ve velké vile u Labe, kde jsem se tísnil na pokoji ještě se dvěma dalšími učiteli. Na kolejích na Klíši Jana také neměla soukromí, takže nám zase zbývala jenom ta prkenná bouda nahoře v Jetřichovicích. Když jsem se ptal na školském úřadě na byt, řekli mi, že přednost mají manželské páry.

Nás už beztoho napadlo, že se vezmeme, a Jana plánovala na konci zimního semestru přejít na dálkové studium, nastoupit do práce, a kdybychom se nechali oddat, třeba bychom nakonec dostali i ten byt.

Do toho přišla sametová revoluce. Proděkan Krátký nechal několik dní poté zbourat mříže předělující vchod na koleje, označil je za přežitek minulosti a nad vrátnici dal přidělat velký nápis RECEPCE. Studenti, kteří už nemohli vědět, že tam ty mříže dal kdysi přidělat on, ho za to zvolili děkanem. Jana, která to věděla ode mne, pak přešla na večerní studium a nastoupila do práce.

Brali jsme se příštího roku na jaře, bez účasti příbuzných a rodičů. Za svědky nám byli Dědek s Monikou a vzhledem k bydlišti nás oddávali na střekovském městském výboru. Svatbák byl ten samý.

Vstoupil do sálu, a sotva nás uviděl, vypadl ze hry. Celou řeč prokoktal a musel se pořád opravovat, protože se díval hned sem a hned zase tam a asi čekal, že odněkud v nestřeženém okamžiku vyskočí Bláha a strašně zavře „Blahóóó!“, jako na Dědkově svatbě. Nevěděl, že je tou dobou s cirkusem ve Švédsku. Takže když se opravdu rozletěly dveře a v nich nestál Bláha, ale Janina babička, která už dlouho žila jen proto, aby se dočkala její svatby a my ji nakonec nepozvali, chytil babičku pod krkem, jako by to byl přestrojený Bláha. Nakonec ale uznal svůj omyl a mohl prohlásit náš sňatek za uzavřený.

My tělocvikáři jsme jezdívali s fakultou každý rok na soustředění do Tater, někdy jsme se tam otočili za rok i dvakrát, a protože vysokohorských tras tam zase tolik není, brzo jsme je všechny docela dobře znali. Po revoluci se na katedru tělocviku obrátila jedna cestovní kancelář, jestli by pro ně nějaký student nemohl připravovat trasy. Bylo potřeba zajet předem na místo, celou trasu projít, stopnout dobu na její zdolání a hlavně odhadnout obtížnost. Nebylo to nijak zvlášť placené, ale mě to bavilo.

Majitelka cestovky mi po svatbě sama od sebe nabídla, že příště můžu vzít ženu na útraty kanceláře do Tater s sebou, takže jsme se zmohli i na svatební cestu.

Jana se tak těšila, že jsem dostal strach, aby nebyla zklamaná. Co když ráno vystoupíme v Mikuláši z vyhřátého lůžkového vlaku do průtrže mračen, ale budeme muset šlapat, protože cestovka už za nás zaplatila jízdenku a ubytování?

„Snad nebude tak zle,“ těšila mne Jana, ale v Mikuláši samozřejmě cedilo. Prošli jsme celou trasu naložení ve vodě, a když nám spadly v hotelu z ramen batohy, rychle jsme v nich hledali něco suchého. Zaručeně nepromokavé kletry byly spolehlivě promoklé. V hotelu se v létě netopilo, ale správcová se nad námi slitovala a půjčila nám fén alespoň na prádlo, nátělníky a ponožky.

Druhý den pršelo znovu. Stezky se změnily v potoky. Třetí den se spustil takový liják, že přes okraj kapuce nebylo téměř vidět na cestu. Jana se v jednu chvíli rozběhla a plácla sebou na břicho do obrovské louže. „Pocéém!“ volala na mne. „Tady je sucho, skvělý sucho, daleko lepší než pod tvojí pláštěnkou! Dívej, když vytáhneš ruku z kapsy a strčíš takhle do louže, máš pocit, že sis ji utřel do sucha! Sušší, no jasně, daleko sušší!“ Začala na mne cákat vodu ze všech sil a já cítil, že má pravdu. Předklonil jsem se, rozepnul si bundu a hrnul si vodu za tričko. Nic. Bylo to jedno. Za několik vteřin jsem se máchal vedle Jany v louži a zmocňovala se mne stejná euforie. Déšť, který nás dva dny a dvě noci ničil, nám už nemohl nic udělat. Cítil jsem stejné štěstí jako tenkrát, když jsme stáli na Loupežnické skále a vítr nám vytrhával z rukou její šaty. Možná ještě větší, protože teď nepramenilo z pocitu, že všechno bude stejně krásné, ale že všechno, čeho jsme se báli, se nám doopravdy stalo. A na místě, které jsme měli v srdci vyhrazené tomu strachu, se objevila nějaká neznámá, nevysvětlitelná, ale oblažující svoboda.