Stříbrný vítr

Za několik dní nato byla důležitá porada. Mířil jsem ke škole, čím blíž škole, tím více žáků mne zdravilo a já se snažil nedávat na sobě nic znát. Samozřejmě jsem si byl jist, že se to prolátlo a všichni se mi za zády smějí. Čekaly mne dvě hodiny, které jsem měl odučit, a hlavou se mi honilo, kde vezmu sílu přečkat je se ctí.

Nakonec to bylo za mnou. Zbývala porada. Seznámil jsem kolegy s plánovanými akcemi, změnami a přesuny a otevřel diskusi. Nikdo se nepřihlásil, snad mne chtěli šetřit. Jenom Hrdlička se mnou neměl slitování a vzal si slovo. Mluvil a mluvil. Seděl jsem a čas utíkal a mně to přišlo jako celá věčnost. Vzduch v místnosti houstl, a tak jsem najednou vstal a otevřel okno. Otevřel jsem dokořán, zhluboka se nadýchl a na ploché střeše protějšího domu spatřil něco, co mne přinutilo na Hrdličku úplně zapomenout.

V Ústí byl ještě sníh, ale ten den svítilo slunce a už mělo sílu, blížilo se jaro, trochu foukalo, ale vál docela teplý vítr. Na střeše přes ulici, jen kousek ode mne stála dívka v šatech a vlasy jí vlály. Najednou si šaty sundala a držela je ve větru. Nebyla v tom erotika, co mi vyrazilo dech. Měla na sobě tlusté zimní punčocháče, jejichž rozkrok se rád shrnuje holkám ke kolenům, a teplé tričko s dlouhými rukávy. Stála tam, vítr se jí snažil šaty vytrhnout a já si vzpomněl na svou ženu. Zmocnilo se mne to jako vír. Věděl jsem, jak moc riskuji, ale přesto jsem vyběhl bez omluvy z místností.

Z ředitelny jsem volal Bláhovi, potřeboval jsem o tom s někým mluvit. Nebral telefon. Zkusil jsem v zoufalství i Dědka, ale taky nic. Utekl jsem domů a snažil se nějak zabavit, ale nešlo to, musel jsem pořád myslet na děvče na střeše. Kdyby už byla doma žena, položil bych jí hlavu na prsa a dokázal snad na všechno zapomenout jako v posledních letech tolikrát. Zaskočilo mne to, přísahal bych, že to musí být únavou.

Byla už tma, když jsem vyšel ven. Chvíli jsem se toulal ulicemi Ústí sem a tam, ale nakonec jsem stejně zamířil k odbočce, kterou jsem ten večer už několikrát minul: k úzké asfaltce stoupající na Mariánskou skálu, tyčící se nad Labem. Došel jsem k místu, kde jsem naposledy viděl Zoju, a snažil se najít klid a štěstí, které měla v očích.

Unavený jsem si sedl na lavičku. Snažil jsem se promítnout za zavřenými víčky alespoň svůj film, sestříhaný ze záběrů u mlýna, v roklích, na Loupežnické skále, ale jako by se přetrhl, jako by najednou nešel nasadit do promítačky.

Zbývalo mi to poslední. Zdravou rukou jsem vyhloubil jamku, pak do ní ruku vložil a opatrně ji zahrnul hlínou. Loktem ovázané ruky to šlo těžce a pomalu, ale nakonec bylo všechno hotové. Klečel jsem jako kdysi Bláha a v duchu křičel: „Jestli tam na druhé straně někdo je, tady jsem, volám, přijďte mi na pomoc.“ Klečel jsem dlouho a nakonec jsem usnul vyčerpáním. I ve spánku mi ale srdce bušilo a upěchovaná hlína vysílala zemí jako tamtamy můj tep.