Doktor vinnetouologie

Jaro bylo v plném proudu, když mi Dědek vzkázal, že se mám dostavit na zkoušku z vinnetouologie. Měl jsem všechny zkoušky hotové a mohl v Mayovi ležet celé dny a noci, ale nakonec jsem svých znalostí nevyužil. Když jsem totiž podruhé v životě uviděl přístavní krčmu Na Kotvě, vyšňořenou bílými ubrusy, a proklouzl dírou za výčepem v černém obleku do Žumpy, oznámil mi Dědek jménem zkušební komise, že mi udělují čestný doktorát za morální bezúhonnost a přínos světové vinnetouologii. Nechápal jsem, co to má znamenat, ale už mi podávali přes stůl certifikát.

Chtěl jsem se zeptat, v čem můj přínos spočívá, ale jeden ze studentů mne poučil, že zkoušky probíhají podle přísných pravidel, a ta nařizují objednat komisi pivo, a nedělat hloupými otázkami z tak důležité zkoušky holubník. Teprve nad pivem jsem se dozvěděl, že je Kotva nabitá studenty. Celá zkušební komise včetně Dědka se totiž chystá k promocím, a není jasné, jestli se doktoráty budou udělovat i po jejich odchodu. Jelikož na čestné doktoráty komise jaksi pozapomněla, chtěla si to alespoň jednou ozkoušet. Vybrala mne, protože po fakultě se stále ještě probíral můj případ s Krátkým. Dědek jako předseda se prý zdržel hlasování, aby rozhodnutí bylo objektivní, a mně se ulevilo, že nevyužil svého vlivu, aby mi uštědřil další satisfakci.

Ještě jsem se nestihl dost vynadivit a pod oknem Kotvy zaskučel motor. Vzápětí vešla do sálu Zoja v kožené kombinéze, strčila hlavu do díry za výčepem a houkla dovnitř, že by se taky ráda dala přezkoušet. Protože se jí ale nikdo neodvážil na nic zeptat, vytáhla nakonec z ledvinky zmuchlaný Mayův životopis. Byl v němčině, do češtiny nebyl ještě v té době přeložený, ale Zoja uměla spoustu řečí, s nimiž srovnávala český jazykový vývoj, takže spatra překládala celé pasáže a v díře nad schody do Žumpy byla namačkaná neuvěřitelná spousta studentských hlav.

Zoja pak vyprávěla, jaké to bylo, když promovala a dostala umístěnku do pohraničí. Tenkrát si člověk nemohl vybrat, kam půjde pracovat, ale po promoci dostal oznámení: Koncem srpna nastoupíte tam a tam.

A tak učila na základce v okresním městečku kousek od Ústí a nějaký komunista na okresním výboru tenkrát zrovna zapomněl naplánovat pro ten okres spotřebu vajec. A protože nebyla uvedena v plánovacích kolonkách, tak do toho okresu přestali vejce dovážet, jenom se z něj odvážela, protože produkci a odvoz vajec do státní distribuční sítě plánoval zase někdo jiný, který nezapomněl. A aby se to zamaskovalo, někdo další vymyslel, že učitelé, kteří mají být ve všem vzorem, budou po vyučování objíždět vesnice, a jak uvidí někde za plotem soukromé slepice, vetřou se do stavení a přesvědčí obyvatele, aby se uskromnili a prodali pár vajec soudruhům ve městě.

Zoja se pak nějakou dobu potkávala se svými kolegy s ruksakem na zádech na autobusové zastávce a vyrážela za skromným úlovkem. Nedostávalo se jí vlídného přijetí, protože vesnice se tehdy násilně kolektivizovaly a učitele tam vnímali jako předvoj.

Jednou honil nějaký nedobře zkolektivizovaný sedlák Zoju s bičem po návsi. Měla na zádech přes stovku vajec, takže nemohla dát do běhu všechno, a bič ji práskal do zad a drtil vejce napadrť. Na ta vejce se nedávala záloha, účtovala se teprve po dodání, takže Zojina výplata se měnila v hustou břečku, která jí stékala po zádech. Když si konečně myslela, že je v bezpečí autobusu, který ji odvážel do města, když už si myslela, že je z nejhoršího venku, najednou cítila, jak jí pod nohama čvachtají bílky a žloutky. Zoja musela poprosit řidiče, aby zastavil, protože se bála, že vejce v tom horku začnou nesnesitelně smrdět. Jenže mezi lidmi, kteří na ni z okýnek koukali, byl i uvědomělý soudruh a ten začal řvát: „Bodejť by bylo ve městech dost vajec, když vesnice objíždějí diverzanti a ta vejce roztloukají a házejí po příkopech!“ Zoja si v té strašné situaci tváří v tvář naprostému idiotovi přísahala, že bude těm idiotům dělat těžkosti, co jí síly vystačí. A tak po večerech ležela v knihách a dojížděla za svými bývalými učiteli na univerzitu do Prahy, dokud z ní nebyla veliká odbornice na vývoj jazyka.

Tou dobou už byla díra do Žumpy zase volná. Bylo po zavíračce, jenom za pípou stál trpělivý hospodský a celé vyprávění slyšel a posílal Zoje dolů panáky. Už i vinnetouologická komise odešla spát a v Žumpě zůstali jenom Dědek, Bláha a já. Zoja byla trochu přiopilá a spiklenecky šeptala, že skoro všechny texty, které se z dávného období dochovaly, jsou náboženské a ona tím, že je používá ve svých seminářích, ty texty pašuje přímo do fakultních komunistických hnízd.

A když nám řekla tohle své tajemství, dlouho se dívala na mokvající zeď před sebou a broukala si nepřítomně pořád dokola: „Až já budu velká, budu učitelka.“ A zase: „Až já budu velká, budu učitelka.“ Dál se nedostala. A pak se na nás podívala a zašeptala: „A jestlipak víte, kolik studentů za tu dobu, co jim v lůně marxismu-leninismu strkám tyhle texty až pod nos, aby zjistili, že může být i jiná etika než to pitomý komunistický poručíme větru dešti, jestlipak víte, kolik studentů se mě zeptalo, jestli je možný, že by svět vznikl a fungoval i jinak a že lidi nejsou náhodná sraženina bílkovin? Schválně, kolik?“

Nevěděli jsme. „Ani jeden. Nikdo,“ dodala nakonec.

Zoja nám toho chtěla ten večer říct daleko víc, protože nikoho neměla. Třeba jak zestárla během přednášek a seminářů, během toho pašování alternativy do marxistických líhní. Že ví, že je stará a ošklivá a že začíná být protivná z toho zoufalýho pocitu, že to možná bylo zbytečný. A že se přitom kdysi taky chtěla líbit, jako každá jiná holka, ale že teď je to najednou pryč, definitivně. A že má stejně strach z toho slova definitivně, i když věří, že smrtí všechno nekončí, jak se koneckonců píše ve všech starých textech. Protože se ale dlouho takhle nikomu nesvěřila, měla strach a pořád to odkládala, a raději si dávala další a další panáky na kuráž a při tom mlela hlouposti, o kterých mluvit vůbec nechtěla. A když si nakonec řekla „teď, anebo nikdy“, tak se jí jazyk zamotal a nedokázala nic jiného než si pořád dokola broukat: „Až já budu velká, budu učitelka.“

Když se nakonec pokusila vstát, tak to nešlo, a Bláha jí musel pomáhat a nakonec jsme Zoju odtáhli až k její motorce. Bylo nad ránem a chladný vzduch profesorku trochu vzpamatoval, ale Bláha přesto trval na tom, že ji odveze sám. Když už motor běžel, zahuhlala stará dáma, že chce odvézt na vaňovskou katedru. Nerozuměli jsme tomu, protože na Vaňově sídlila vojenská katedra naší fakulty, ale touhle dobou tam nikdo nebyl, jenom sklady součástek z rozebraných vrtulníků, které hlídal nahluchlý plukovník Ripl. Když na tom ale Zoja trvala, Bláha zaburácel a vyrazil. Zoja dlouho takhle neobjímala mužskýho. Pochechtávala se a přitom si broukala to své: „Až já budu velká, budu učitelka.“