Mlha

Na podzim v Ústí padávala mlha. Byla to trocha vodní páry smíchaná s dýmem továrních komínů, kouřem aut a nedalekých povrchových dolů, kde se často vznítily celé haldy navezeného uhlí. Když se to všechno napěchovalo do úzkého údolí kolem Labe, vznikla mlha hustá jako kondenzované mléko. Jednou byl smog tak vydatný, že když jsem vyšel z fakulty a přešel silnici k zastávce autobusu, měl jsem dojem, že vypnuli proud, protože řady rozsvícených oken, na které jsem byl zvyklý, nebylo vidět. Vracel jsem se udiveně zpátky přes ulici a vzápětí mne málem porazilo auto. Jelo úplně krokem a řidič měl čelo nalepené na předním skle, ale stejně bylo jasné, že nevidí vůbec nic, protože si to šinul všemi koly rovnou po chodníku.

Došel jsem na kolej v Brněnské a bylo mi úplně nanic. V kuchyňce v prvním patře naštěstí seděl Bláha, potahoval a mhouřil přitom labužnicky oči. Sotva mne uviděl, vyskočil a zaječel na celé kolo: „Vsaď se! Vsaď se o velkej fernet! Hele, já škrtnu tady tu sirku a hodím to z vokna a vsaď se, jestli to bouchne. Krucipísek, takováhle mlha přece musí bejt děsně hořlavá! Já říkám, že to dá ránu, a ty říkáš, že se nic nestane. Co ty na to?! Vsadíme se?“ A než jsem se na cokoli zmohl, otevřel okno a vyhodil zapálenou sirku ven. „Slabý. Je to ještě slabý,“ stěžoval si, když se neozval výbuch, „budou s tou směsí hoši muset ještě něco udělat.“

Bláha ale dlouho být zklamaný nevydržel, zakoulel očima a už zase ryčel: „Takže já tě honem zvu na ten fernet, a když si připlatíš, dáme si třeba dva nebo tři, ať se práší za kočárem. Já totiž vo něčem úžasným vím.“ Hned si strkal cigarety do bundy, co měl hozenou přes opěradlo, a už mne táhl dolů ze schodů a ven na zastávku sedmadvacítky, která dlouho nejela. Bláha to ale nevnímal, protože byl neuvěřitelně zaměstnaný: běhal mezi lidmi nacpanými na refýži s hořící zápalkou sem a tam, vyskakoval s ní a zase ji držel blízko u země a halekal, že někde musí „ta směs bejt trochu hustší“ a on bude mít větší kliku a tu sázku ještě vyhraje. Lidé cedili mezi zuby, že by mu měli ty sirky rozdupat, nebo mu snad dokonce rozbít hubu. Ještě v autobuse, který se s námi ploužil ven z města, vykřikoval: „Ústí moje milovaný! Kde jinde si člověk užije takový nádherný mlhy! Dyť vona se dá skoro žrát, dyť vona se dá skoro namotat na špejli jako cukrová vata, dyť to je prostě úžasný!“