Labuť

Dědek nakonec neměl sílu Bláhu vyhodit a kolo si s Monikou nechali. Udělalo mi to obrovskou radost. Věděl jsem, jakou práci dá Monice prát pořád dokola Dědkovy aristokratické košile, ale fandil jsem Bláhovi, protože jsem s ním zažil něco, co mě k tomu nutilo. Stalo se to na začátku zimy u železničního mostu, přes který se chodí z města na střekovskou stranu, kde jsme v lázních kousek nad Setuzou mívali plavání.

Jednou jsme se s Bláhou dívali na řeku směrem ke zdymadlu. Hladinu pomalu potahoval led. V místech, kde voda proudila pomaleji, už byl pořádně tlustý. Bláha mohutně šlukoval, aby se zahřál, a nahlas přemýšlel, kdo bude letos nad zdymadlem prorážet led, když je teď Pilot čerstvě v důchodu.

Najednou se vedle nás postavil starší pán a začal dolů házet plechovky. Dopadaly kolem labutě pod námi, řinčelo to, ale labuť se ani nehnula. Plechovky došly a pán zabrumlal, že musela přes noc zamrznout do ledu. Zamířili jsme ke skupince lidí, která bezmocně postávala na břehu. Bláha si sundal bundu, zapálil si novou cigaretu a opatrně vyrazil. Led zapraštěl, ale udržel ho. Jenže jak Bláha postupoval, led praskal čím dál víc. Bublinky se pod ledem rozbíhaly na všechny strany. Pár lidí na něj z mostu pokřikovalo, že se zbláznil, ale Bláha pomalu posouval podrážky směrem k labuti a vypouštěl soustředěně kouř.

Volal jsem na něj, ale byl to velký paličák. Zastavil sice a já doufal, že si to rozmyslel, ale jen si zapaloval novou cigaretu. Bublinky pod ním začaly tak vyvádět a led tak praskat, že jsem raději zavřel oči, a otevřel je až údivem, když jsem kolem sebe uslyšel smích.

Když se totiž Bláha sklonil nad labutí, zvedla se a s hýkáním odlezla po ledu pryč. V tom smíchu nebyla jen úleva, ale ještě něco, co se do něj dostává, když si někdo jiný troufne, na co jsme si netroufli my sami. A také všichni kvapně odešli, aby to měli odbyto. Bláha stál skoro na druhé straně řeky, od jednoho břehu ho dělil prudký proud a od našeho led, který praskal a vystřeloval bublinky na všechny strany.

Musel se cítit hrozně ponížený, protože ho úplně opustila odvaha. Nazpátek nešel krok sun krok o závod s bublinkami, ale lehl si na led a plazil se ledovou břečkou. Vydrápal se na břeh a nezastavil, minul mne a utíkal pryč. Hnal jsem se za ním a dohonil ho v hospodě U Karla Čtvrtého. U výčepu do sebe lil vodku z dvoudecové skleničky a brečel.

Najednou mi došlo, že jako se já pořád snažím najít v Ústí ten svůj vysněný svět, stejně se snaží i Bláha. Zarputile se snaží přijít na to, jak žít a neprohrát, nepromarnit šanci. Už jsme byli dospělí, už jsme sami rozhodovali o svých krocích, ale dost často jsme v duchu křičeli z té zodpovědnosti hrůzou. Museli jsme si přiznat, že nevíme, že jenom tápeme hned sem a hned zase tam. Nikdy jsem nikomu o Plzni nevyprávěl, až Bláhovi nad dlouhou řadou jeho milovaných fernetů a popelníkem plným vykroucených filtrů. Ta vzájemnost, ty věty úzkosti v nás probudily alespoň na chvíli obrovskou odvahu žít. Opili jsme se a Bláha tančil a už zase měl sílu křičet, že život je nejkrásnější, když se všechno chvěje jako pod vysokým napětím, když tančíš mezi spadnutými dráty vteřinu před tím, než se rozhodne, jestli se rozzáříš, nebo shoříš, vteřinu před tím, než ti nápor povyráží všechny jističe.