Zoja

Z pedagogů se mne zastala jedině Zoja. To byla vedoucí našeho kruhu, něco jako třídní učitel. Mezi čtyřma očima mi řekla, že je Krátký naprostý idiot. Potěšilo mne to, ačkoli přesně tohle říkala Zoja o kaž­dém. Když se s námi na začátku prvního semestru poprvé setkala, rozhlédla se po učebně a komentovala poměr mezi chlapci a dívkami takhle: „Zase samý slepice.“ Chmurně se rozhlédla po lavicích a spustila: „Jmenuji se Zoe Žáčková a tohle blbý jméno jsem si nevybrala sama. Kdyby bylo podle mého, vybrala bych si asi něco lepšího, třeba Brigitte Bardot nebo Marilyn Monroe. Ale teď mi je pětapadesát a už je to stejně fuk. Budu vám přednášet staroslověnštinu a později staročeštinu a ještě později historický vývoj jazyka. Většina z vás přese mne na zkouškách dříve či později neprojde a bude si muset najít jinou práci, přiměřenější velikosti orgánu, který nosíte v hlavách.“ Varovali nás, že budeme mít za třídní starou, ironickou bábu, která jezdí na třiapůle, ale tohle jsme nečekali.

Na třiapůle Zoja skutečně jezdila, dojížděla na ní z Prahy. Byla to modrá Honda a Žáčková si ji koupila, když jí vyšla skripta o staroslověnštině pro bohemisty na německých univerzitách. Ani komunisti nedokázali zabránit tomu, aby za to nedostala spoustu marek. Honda byla na světě a zbylo i na úžasnou přilbu značky Bell se zabudovaným rádiem, což byl tenkrát vrchol vývoje. Plexisklový štít se vyklápěl nahoru a Zoja ho mívala vyklopený pořád, protože za jízdy ráda kouřila.

Mne osobně nazvala idiotem daleko před Krátkým, hned na konci třetí přednášky, kdy pokládala užaslým spolužačkám kontrolní opakovací otázky a jejich odpovědi hodnotila výkřiky: „Naprosto tupé! Naprosto tupé!“ Když přišla na řadu pátá studentka, přikrčila se v lavici a byla už schopna strachy jenom blekotat. Zklamaná Zoja zabodla oči do mne: „Kšá! Zkusíme raději nějakého srdnatého samce!“ Mou snahu ohodnotila výkřikem: „Naprostý idiot! Ságnere, vy jste naprostý idiot. Vy nemáte mozek, vy musíte mít ještě starou dobrou žebříčkovou nervovou soustavu! Ale nic si z toho nedělejte. Například taková žížala dokáže i s ní nadělat spoustu užitečných věcí.“

Ryk jejího motoru dávno dozněl pod oknem, Zoja uháněla ku Praze a já stále ještě seděl v lavici a ohromeně zíral před sebe.

Nakonec jsem dokázal projít přes první zkoušku ze staroslověn­štiny, přestože se náš kruh značně ztenčil. Zoja nepolevovala ani při děkanských termínech a neslyšela ani na Krátkého domlouvání, že ohrožuje plánovanou kvótu učitelů pro severní Čechy na příští pětiletku. Ale vyhráno jsem neměl. Nejtěžší zkouška u Zoji mne čekala na konci semestru, který začal příhodou s indexem. Naštěstí mi Dědek, který kvůli tomu měl strašné výčitky, navrhl, abych se nastěhoval k němu. Normálně bychom se v jeho malé garsonce všichni tři ani nehnuli, kdyby Monika neodjela na několikaměsíční povinnou stáž.

A tak jsem spal na letišti vedle Dědka, a když jsem něco chtěl, Dědek dělal, že mi nerozumí, a já na něj musel mluvit starou češtinou a on mi pak ve skriptech ukazoval, v čem dělám chyby. Někdy jsme chodívali na jídlo do hospody Na Hnátě, ale tam nabízeli jenom sekanou, tlačenku nebo feferonový salát s rohlíkem, což se snadno přejí, takže jsme si raději vařili. Přesněji řečeno vařil Dědek a byla v tom cítit prosba, abych mu odpustil. Jenže já si říkal: jen se snaž, hochu, namočils mě do průseru, tak koukej makat. Vůbec jsem si té snahy nevážil. Dědek ale stejně nepřestal, ačkoli jsem se choval jako princezna na hrášku. Teprve když jsem se konečně zastyděl, začal jsem zas já mít potřebu mu něco vynahradit. Najednou se naše snahy sladily a těch několik posledních týdnů, než se vrátila Monika ze stáže a než já odešel na zkoušku k Zoje Žáčkové, patřilo mezi nejkrásnější, jaké jsem v té době prožil.

Na Dědkovu radu jsem si vybral předtermín, abych mohl jít brzy na opravné termíny a z toho učiva nevyšel. Seděl jsem před Zojou, byla ve mně malá dušička a nespustil jsem z ní oči. Když si toho všimla, zachechtala se a spustila: „Ságnere, fakulta je plná roztoužených mladých slečen, které jen čekají, až na nich spočine váš mírně přiblblý zrak. Kdybyste lépe zaostřil, nemohl byste přehlédnout, že před vámi sedí stará bába, která smrdí kouřem, a tudíž není potřeba se na ni dívat jako na svatej obrázek. Honem si vytáhněte otázku, nebo spolu někam uletíme na růžovým obláčku!“

Zoja mě zkoumala ze všech stran a já najednou pochopil, jak geniální byl Dědkův návrh, abychom to učivo probírali nahlas: hned po jejím dotazu jsem slyšel v uších precizní Dědkovy formulace. Zoja se na mne nakonec podívala a udiveně konstatovala: „Nižší formy života neměly mozek, ale řadu nervových uzlin po celém těle. Pak se ale některé začaly v hlavě zvětšovat a vytvořily mozek. Tenhle proces by se měl opakovat u každého člověka v embryu, ale při pohledu na některé studenty bych za to ruku do ohně nedala. Ale s vašimi uzlinami, Ságnere, se možná něco slibného děje!“ Vytrhla mi z ruky index, napsala do něj dvojku a já se v mrákotách vypotácel ze dveří.