Hospoda

Sešli jsme se po hodně dlouhé době. Sraz byl na Vaňově, přišel Bláha se ženou, já, moje žena a Monika s Markétou. Prošli jsme mezi domy a stoupali lesem k vodopádu, kolem kterého jsme vylezli nahoru mezi vrcholky Českého středohoří. Mířili jsme k Milešovce cestou procházející starými, dávno opuštěnými sady. Z pokroucených stromů opadávalo poslední listí a šustilo pod nohama. Od posledního setkání Bláhy a Markéty uplynul dlouhý čas.

Všechno zorganizovala Monika, protože doufala, že se ti dva smíří, nebo že spolu alespoň promluví. Bláha na zastávce autobusu, na které jsme se v Ústí setkali, podal Markétě ruku stejně jako všem ostatním, a dokonce se na ni usmál, jak mu to jen dovolovala nehybná polovina obličeje. Teď ale kráčeli ti dva daleko od sebe, a kdykoli se naše skupinka zastavila a zase rozešla, vzdálenost jim zůstávala.

Zastavil jsem se na chvíli a rozhlížel se po té nádheře kolem, abych se jí nadýchal, abych si ji dokázal co nejdéle udržet za víčky a jednou, až se mne někdo zeptá, jaký byl podzim toho roku, můj film mi ukázal zlaté listí a kopce zalité sluncem.

Ostatní mi mezitím utekli, a když jsem zrychlil krok, spatřil jsem za zatáčkou Bláhu. Klečel na zemi se zavřenýma očima a ruce měl hluboko v hromadě listí. Pak si najednou nabral plné dlaně a zabořil do nich obličej, jako by se chtěl tím listím omýt.

Nechtěl jsem ho rušit, ale ani opustit jsem ho nedokázal. Bláha mne po chvíli došel a beze slova se ke mně připojil.

Prošli jsme několika vesnicemi. Slunce klesalo k obzoru a citelně se ochladilo. Když jsme na jedné návsi objevili v průčelí domu zelenou tabuli Pohostinství, zamířili jsme bez váhání dovnitř, kde už seděli ostatní.

Za dveřmi nás čekal lokál s několika stoly a s holými zdmi. Výčep, pulty na sklenice a všechno potřebné k provozu bylo za prosklenými dveřmi, v místnosti, kde stál i gauč. Na něm seděl muž a sledoval přenosnou televizi, položenou mezi půllitry.

Když nás přes sklo zpozoroval, beze slova vstal a roztočil půllitry. Pak položil piva na tác, prošel dveřmi, položil je před nás a zase za sebou zavřel. V podniku jsme zůstali sami.

Zpočátku bylo takové ticho, že jsme slyšeli útržky televizních rozhovorů, ale brzy jsme se rozpovídali. Byli jsme vyfoukaní větrem a hospodský sem tam přiložil do kamen. Kromě toho občas vstal, výplní zkontroloval náš průtok a mlčky roztočil další půllitry. Markéta, kterou naše řeči příliš nebavily, někdy přitiskla nos na sklo a pozorovala ho. Několikrát stáli proti sobě, každý na své straně, ale stařík nereagoval.

Čím více jsme se zabírali do hovoru, tím méně jsme ho ale vnímali a přibývalo veselých historek, takže i Markétina pozornost se přesunula jinam. S úlevou jsem si uvědomil, že i při Bláhově vyprávění se občas zapomněla a začala se smát. Už neodcházela kontrolovat kamna nebo se dívat z okna, aby se pak, jakmile se hovoru ujal někdo jiný, zase jako nic vrátila. Čím dál víc bylo z těch našich řečí cítit uvolnění a radost. Jenom Dědek, hrdina mnoha příběhů, nám chyběl. Padlo na nás z toho v jednom okamžiku takové ticho, že by se dalo krájet.

A najednou jsem zaslechl odněkud zdálky hrát housle. Podíval jsem se po ostatních a Bláha ukázal setmělým sálem k výčepu. Bylo dávno po zavírací hodině a stařík hrál jednu písničku za druhou. Bláha to nevydržel, přišoural se ke dveřím, otevřel je, ale děda s houslemi neudělal ani krůček.

Monika se zvedla a začala tančit. Dlouho jsem se na ni upřeně díval. Zestárla na nočních směnách a samými starostmi s Dědkem. Zdaleka netancovala tak divoce, spíš jenom stála a neznatelně se pohupovala z jedné nohy na druhou. Dodnes si pamatuji, jaké měla na nohou boty, řetízek na ruce, knoflíky, všechno, vrylo se mi to do paměti, protože jsem se do ní úplně vpíjel a s úžasem si uvědomoval, že přesto přese všecko je krásnější než předtím. Jak je to možné při tom, co prožívá? Tahle unavená holka je šťastná, je na vrcholu. Ano, na vrcholu, jako byl kdysi Dědek!

Bláha náhle vstal, postavil se před Markétu a vyzval ji k tanci. Houslista, který do té chvíle vypadal, že nás vůbec nevnímá, okamžitě spustil příhodnější skladbu. Markéta se zvedla, nechala se sevřít v náruči a tančila s Bláhou kolem nás. Po nějaké době spustil hostinský ruce, položil nástroj na gauč, zavřel za sebou dveře a zaujal své místo na gauči.

Nechtěli jsme to tak nechat. Dveře jsme si podruhé netroufli otevřít, ale ťukali jsme na sklo a dlouho tleskali. Nakonec se stařík přeci jenom zvedl a malininko se uklonil. Než jsme se vrátili zpátky ke stolu, ve výčepu se zhaslo. Nikdo nemluvil o placení ani nás nevyháněl a nezamykal hospodu. Možná už stařík potřeboval rychle spát a vykašlal se na pár piv. Ale kdoví, možná zčistajasna zmizel, možná byl zakletý a potřeboval jeden dobrý skutek.