Přilba

Zdál se mi zvláštní sen. Byl jsem zase malý, na dětském hřišti za domem, a vozil jsem se na kolotoči. Točil se čím dál rychleji a odstředivá síla mne nezadržitelně sunula k jeho okraji. Chtěl jsem se něčeho zachytit, ale marně. A v poslední chvíli, když jsem byl strachem bez sebe, mne náhle pevně zachytila obrovská chlupatá ruka. Pevně mne držela a já byl najednou zase velký. Do očí se mi díval továrník Schicht. „Znám tě,“ sípal, „dupals v kanadách po trávě nad mým bazénem. Znám vás všechny, ale tebe sem tam i pozoruju.“ Byl jako busta. Viděl jsem jen ramena, obličej a ruku. Zbytek se mi ztrácel v hlíně. Drželi jsme se, každý pevně na svém místě a země se s námi otáčela. „Děláš směšné věci,“ dodal, „dokonale pošetilé, jako my všichni, jestli spolu máme chvíli mluvit. Třeba nechat u sebe přespat úplně cizího kluka. Sebrat ho opilýho na refýži, předstírat, že máš náhodou volný byt, nanosit mu hory jídla a pak přespat ve škole. Naprostá pitomost násobená tím, že ses ráno ještě divil, co všechno ti odnes. Dodneška si nad tím lámu hlavu. Co to mělo znamenat? Proč si to dělal? Ale to nic. Tady to není jiný.“ Došla mu řeč. Pořád mě ještě držel, ale už se jenom rozhlížel kolem a za chvíli bez rozloučení zmizel. Místo „Nazdar“ řekl jenom „A hele, už jde“.

Vzápětí jsem se probudil. Nade mnou stál Bláha a v ruce držel termosku. Vyprostil jsem ruku ze země a postavil se. Zuby mi úplně jektaly. Snažil jsem se udržet víčko plné čaje mezi dlaněmi a upíjel horké doušky. „Už je tady,“ vydechl najednou Bláha úlevou, aniž se otočil. Dole na cestě se z mlhy vynořil Dědek. Blížil se, už byl tak blízko, že nás mohl poznat, a my viděli, že má v ruce modrou lopatku s nápisem Rossignol. Upřeně jsem se na něj díval přes páru kouřící z hrnku a v duchu ho přemlouval, aby došel až sem k nám.

Bláhovi se tak klepaly nohy, že si musel sednout na lavičku. Najednou byl Dědek před námi. Vypadal hrozně, byl z něj cítit chlast, ale oči v něm utopené neměl. Jako by nepatřily k jeho tělu. Chvíli jsme mlčeli a váhali, zda to dlouhé ticho mezi námi prolomit.

„Nesvezeme se?“ začal Dědek. Byl koneckonců na řadě. Usmál se a natahoval lopatku směrem k nám. „Jedem?“ zeptal jsem se a podíval se na Bláhu. Přikývl a usmál se tou polovinou tváře, která se ještě hýbala. „Do roztrhání těla,“ špitl.

A pak teprve jsme se k sobě vrhli a po letech se objali. A mihla se mi před očima má žena, tančící navzdory všemu na pláži. Cítil jsem obrovské štěstí, stejnou euforii, jakou jsem zažil za deště v Tatrách. Všechno, čeho jsem se kdy obával, to všechno už se stalo. Už jsem nebyl mladý, už jsem byl životem úplně, skrz naskrz promočený a přitom jsem víc než kdy jindy cítil, jak ten život miluji. A že dám klidně všechno, co je ve mně, aby se svět nepřestal otáčet. Že nemusím počítat žádné má dáti – dal a že v tom je moje štěstí, v tom je naše štěstí.

Když jsem se vrátil myšlenkami zpátky na zem, Bláha s Dědkem se někam upřeně dívali. Na kopci nad námi stála Zoja. Usmála se. Pěkně popořadě na každého z nás. Teď konečně jsem cítil, že se o nás přestala bát.

A pak upustila do sněhu svoji značkovou přilbu. Bellka sebou měkce ťukla do sněhu, tichounce, jako by zacinkal zvonek. A Zoja začala stoupat. Vzdalovala se, ale za ní zůstávala stopa jako čára za tryskáčem, podle které poznáte jeho směr. Jako ukazatel do zaslíbené země.