Monika

Když se Monika nastěhovala k Dědkovi a začala chodit na brigády do nemocniční prádelny, brávala si tam vyřazené doktorské pláště, košile a kalhoty, barvila je a batikovala a chodila v nich upnutá až po krk, aby si jí už nikdy nevšímal žádný jiný muž než Dědek.

Když nastoupila do práce, začalo na ni všechno padat. Do té doby se mohla stýkat jen se svými kamarády. Teď ale trávila čas v práci, mezi lidmi různého věku, které si nevybrala a ani si s nimi nerozuměla. Dědek byl daleko a jen občas se dostal do Ústí z Liptovského Mikuláše a my, kteří ještě studovali, nemohli jejím problémům rozumět. Monika se upnula na představu, že otěhotní. Ale stále se to nějak nedařilo a nakonec ji ovládl strach, že děti nemůže mít vůbec.

Často se jí zdávalo, že padá do hluboké propasti a jen kdesi nahoře vidí ještě proužek světla. Ten proužek se však stále zužoval a Monika navštívila psychiatra. Od něj se dozvěděla, že její neschopnost mít děti je jenom mentální blok. Chytla se toho světla a najednou po dlouhé době začala zase chodit v minisukních a tričkách s velkým výstřihem – k psychiatrovi. Líčila na něj past, protože se bála, že jí unikne spolu s poslední nadějí, kterou si ještě dovedla představit.

Líčila ji dobře, doktor se chytil a sám uviděl v Monice také jedinou naději, že se dočká syna, protože se svou ženou měl tři holky a paní další pokusy odmítala. Zatoužil po mužském potomkovi s pacientkou, která se u něj léčila z depresí, že nemůže mít děti!

Opustil svou rodinu a nastěhoval se k Monice do Dědkova bytu a odtud dlouho skoro nevycházeli. Monika první začala tušit, že celý výsledek jejího snažení je jen trapné dobrodružství a že si přivedla do bytu oběť povolání, pomateného psychiatra, s nímž se stejně žádného dítěte nedočká. Mezitím vystřízlivěl i on a vrátil se k ženě.

My s Bláhou to dlouho nevěděli. Chtěli jsme sice Moniku sem tam někam vytáhnout, ale vyhýbala se nám. Celé jsme to zjistili skoro jako poslední. I Dědek to dávno věděl. Jednoho dne za ním přijela přímo do kasáren Zoja. Hodila motorku na stojan před bránou a za ní se hrnul Ripl. Dědka odvolali rovnou z hodiny, protože Ripla s sebou Zoja měla právě proto, že si to mohl dovolit. A zatímco plukovníkovi ukazovali velitelé učiliště autopark, učebny a koutek tradic, stihla Zoja říct Dědkovi v kabinetě, že ji Monika poprosila, aby mu vrátila klíče od jeho bytu a vysvětlila mu, jak to všechno bylo.

Navíc ale stihla Dědkovi říct, že si Monika sama neporadí a jestli si ty klíče Dědek vezme, tak bude ona, Zoja, strašně zklamaná: znamenalo by to, že za ty roky z jejích řečí vůbec nic nepochopil a že si kvůli němu jen zbytečně třepila hubu. Byl by jako všichni ostatní, co říkají, že milují své ženy a děti a přátele, ale ve skutečnosti jsou to jen účetní, kteří si v duchu zapisují, co do koho vrazili, a číhají, kdy jim to vrátí zpátky, a kňučí, když se jim vrací míň. A tomu hokynaření, tomu počítání „má dáti – dal“ pak říkají lidský život.

Pustila se do Dědka bez varování. Klíče od Moniky jí přitom stále ještě cinkaly v ruce a Dědkovi se oči otevíraly úžasem, když mu začalo svítat, co po něm vlastně chce. A Zoja, natlakovaná dlouholetým mlčením, už nedokázala zavřít jednou vytvořenou skulinu, měla najednou úplně povyrážené jističe a metala Dědkovi do tváře, že je stará a ošklivá, že má strach, že zhrubla v ustavičných bojích a půtkách o svou alternativu, o tu svou staroslověnštinu, že má někdy hrůzu z toho, že někde něco udělala špatně a zasvětila svůj život něčemu, co je úplný nesmysl.

Prosila Dědka, ať se vzchopí, že potřebuje alespoň jednou po dlouhé době vidět někoho velkorysého, kdo dokáže dávat a nekoukat koutkem oka, co mu to vzápětí hodí, alespoň jednou, než jí vyprší čas. Pak rázem zmlkla, vztekle si dupla těžkou motorkářskou botou, narazila si přilbu značky Bell a sklopila hledí.

Když Dědka po roce propustili zpátky do Ústí, půjčil si od rodičů auto a jel pro Moniku k jejím rodičům, sám jí sbalil věci, protože vůbec nejevila známky radosti a jenom seděla v křesle a koukala do prázdna, a odvedl ji do auta. Odvezl ji zpátky do garsonky na Klíši a sám dával do regálů její věci, ačkoli Monika vůbec neděkovala, ani se na něj neusmála, nedala celé léto najevo ani kousek radosti a jenom kolem něj chodila a vedle něj jedla a vedle něj spala, ale jinak nic.

A my s Bláhou hleděli na ty dva s úžasem. Na Dědka především, který nám úplně rozboural všechny hranice, úplně překročil meze našeho chápání, takže nám zvolna začínalo docházet, co po nás Zoja vlastně chce.