Šachy

Hrdlička se nikdy nesmířil s tím, že mu Dědek vyfoukl místo, které měl na dosah, ani že jsem mu pak to samé udělal já. Nevynechal jedinou příležitost, aby mne nevyhazoval ze sedla, nebo mne alespoň nepopíchl. Trvalo to už moc dlouho a tím to právě bylo úmorné. Možná by se mu to povedlo, ale já měl jedno veliké štěstí. Školy tou dobou už měly značnou ekonomickou samostatnost a já, vychovaný jako hokynářský synek, jsem dokázal hospodařit líp, než si vedli na ostatních školách. Bylo to dost viditelné, abych díky tomu měl hodně zastánců.

Navíc jsem se naučil před každou důležitou poradou zajít s kolegy do klubu, kde jsme spoustu věcí probrali dopředu. Hrdlička se jich z hrdosti neúčastnil a pak, když se věci probíraly, přišlo spoustě lidí jako zdržování se jimi podrobně zabývat, a Hrdličkovi, který je chtěl rozpitvávat, to dávali najevo.

K mému úžasu mne jednoho dne čekal v kanceláři táta. Neviděli jsme se řadu let. Rovnou mi oznámil, že jsem ho přeci jen nezklamal a že jsem pro naši rodinu v tichosti vypracoval šanci, že teď stačí dosadit na místo ekonomky svého člověka a část peněz z financování školy může odcházet na rodinné konto jako satisfakce za všechno, co nám komunisti udělali. Nebyl jsem mu schopen vůbec odpovědět, blekotal jsem jenom, že se za ním zastavím, a když jsem se konečně cítil dost silný oznámit mu své Ne, požádal jsem Bláhu o doprovod.

Otec si s námi dal sraz v nádražní restauraci. Našli jsme ho nad šachovou partií. Na šachovnici stálo pár figurek a táta nás prosil o strpení. Sedli jsme si k vedlejšímu stolu a čekali. Po chvíli se zvedl, že půjde na záchod, jenže když se vrátil, začal křičet, že mu nějakej hajzlík přestavěl figurky a pokazil mu jistej mat. Pochopili jsme, že se hraje o peníze a vsazeno mají i okolní čumilové. Začínalo být husto, nikdo nechtěl o vsazené peníze přijít, ale jak se hloučky k sobě blížily, bylo jasné, že otcova skupina je žalostně menší. Vypadalo to, jako by ti chlapi kolem sebe jenom tak výhrůžně tančili, ale najednou bylo všechno v jednom kole. Protivníci tlačili tátovu skupinu ke zdi. Vstal jsem. Bláha se po mně trochu smutně podíval: „Co se dá dělat, je to tvůj táta.“ Odstrčil mě a už se tlačil do chumlu, popadl za loket chlapa držícího tátu pod krkem a křičel na něj, ať ho kouká pustit! Rváč se na něj posměšně podíval a Bláha soptil: „Možná ze mě uděláš fašírku, ale předtím ti stihnu dát pořádnou perdu!“

Na několik vteřin mě zalil krásný pocit. Ten Bláha má pravdu. Ať si zlo dovoluje, co chce, ať si je jak chce silné, vždycky než z nás udělá fašírku, můžeme mu dát aspoň tu jednu perdu! Na několik vteřin, než se rváč zašklebil a poslal Bláhu na zem dřív, než mu tu perdu v barvách dobra stihl dát.

Nemohl jsem se starat o jeho čelist, protože rváč musel pustit tátův krk a já bránil tomu, aby ho zase chytil. Stálo mě to několik podlitin, ale stejně jsem na tom zůstal lépe než Bláha, který odcházel z hospody pokořený, zoufalý, že si „ani jednou nevrz“, a navíc s čelistí zase až na rameni.

Vítězové si rozebrali po stole poházené peníze a trousili se ven. Táta odešel, aniž se s námi rozloučil. Dodnes nevím, jestli se styděl za to, do čeho nás zatáhl, nebo za náš mizerný výkon při jeho obraně. Ale s návrhem vytunelovat školu už za mnou nikdy nepřijel, takže jsem ho nakonec asi přeci jen zklamal.

Často jsem tehdy dával své ženě hlavu na prsa a vydržel dlouho ležet a poslouchat se zavřenýma očima. Ta pravidelnost dechu a pravidelný tlukot srdce mne vždycky přesvědčily, že to základní je v pořádku, že věci jsou přeci jenom na svém místě. Ani tenkrát, v těžké době, která potom přišla, jsem nepřestal věřit, že štěstí má v sobě velikou sílu, a stejně mi v těch chvílích probíhal před očima film složený ze samých šťastných okamžiků. Ostatní zůstaly někde ve střižně, nepovedly se zkrátka a nebyly použity, s tím se přece počítá.