Lustr

Jednou zase Monice a Dědkovi pomáhal Bláha s Markétou. Jenže když ji koupal před spaním, zrovna když ji vytáhl z vany a chystal se ji zabalit do osušky, se náhle zablesklo, Bláhu něco s třesknutím udeřilo do hlavy a byla tma. V prvním okamžiku nevěděl, jestli nenastal konec světa, jestli už třeba nemá po smrti, ale pak se vzpamatoval a rozrazil dveře do kuchyně, takže se v koupelně udělalo alespoň šero, a Bláha viděl, že na zemi se válí tyčka z lustru a spousta střepů ze stínidla a pod těmi střepy je kaluž krve a v té kaluži leží Markéta. Popadl ji do náruče a utíkal s ní k nemocnici, běžel s Markétou v náručí a cítil, jak mu skrz oblečení prosakuje krev.

Když se Bláha kdysi učil běhat, jako běhají v Himalajích poslíčci mezi kláštery, říkal, že nikdy předtím tak neběžel, že cítil takovou sílu, jako by se přepnul na silnější zdroj. Ale teď běžel ještě rychleji, přestože měl pocit, že stojí na místě a omdlévá, že jenom plouží za sebou nohy ochromené hrůzou.

A když konečně musel stát na místě a dívat se, jak křičící Markétě, která mezitím přišla k sobě, zašívají doktoři tvář rozříznutou od lícní kosti až ke rtům, myslel naopak, že shoří, nebo že se alespoň prohne do oblouku jako pod náporem tisíce voltů.

Museli vyměnit sestru, která u šití asistovala. Narychlo přivolali jednu z interny, protože téhle pořád něco padalo z rukou a pohybovala se jako zpomalený film. Není divu. Ona totiž Bláhu dobře znala. Pro ni byl Ten, který přešel hory s uraženou bradou anebo Ten, který zase vstal, i když byl přejetý tankem. Silný. Nepřemožitelný. Takže tušila, co se v něm právě teď musí dít.

A Bláha opět nezklamal. Vůbec si nevšiml, že je také pořezaný, až když ho samotného začali šít, když přešly ty první chvíle, že je to celé nějaký strašný sen.

Dědkova planeta se v té době pohybovala v největší vzdálenosti od Slunce a Dědek všechno svoje zoufalství obrátil proti Bláhovi. Křičel na něj, že mu s důvěrou svěřil svoje jediné dítě a Bláha je málem zabil. Všichni jsme věděli, v čem tohle neštěstí mělo svůj počátek. I Dědek to věděl, ale za žádnou cenu si to nechtěl připustit. Kdyby k součtu svých proher přidal ještě tohle, asi by ho to už zavalilo.

Bláha se nesnížil k tomu, aby se s Dědkem o příčinách neštěstí handrkoval. Sebral všechnu sílu a slíbil si, že se zachová tak, jak by to po nás chtěla Zoja. Sklopil hlavu a prosil Dědka za odpuštění. Když ho Dědek vyhodil, přišel zas. Doufal, že když zmobilizuje dobro, všechno nedorozumění, strach, zoufalství a zlo se jednoho dne musí rozpustit. A vzpomínal, jak sám Dědek to měl těžké, když si po vojně přivezl zpátky Moniku, a že to také tenkrát dokázal.

Když si jel Dědek tenkrát pro Moniku k jejím rodičům, stal se pro mne hrdinou. Ať se s ním pak dělo cokoli, zůstával pro mne člověkem, který se dotkl vrcholu. I když přede mnou seděl přiopilý, nevyspalý a chtěl se vrátit do školy, odkud ho vyštvali. Já mu pořád tu školu držel, ještě pořád jsem ji Hrdličkovi nenechal, i když jsem nikdy netoužil být ředitelem. Dokonce jsem během těch let pomalu a nenápadně prosadil spoustu z těch věcí, které chtěl Dědek zavést. Teď ale můj mistr neměl formu a zkroušenému Bláhovi vyjít vstříc nedovedl.

Jednoho dne mu ani neotevřel, nepustil ho vůbec dovnitř a přes dveře křičel, že už s ním nechce nic mít. Bláha stál za dveřmi a měl pocit, že mu pod nohama zase praská led, že se propadá a bublinky vzduchu pod jeho nohama zděšeně utíkají na všechny strany.

Ale neodešel. Sedl si na lavičku pod Dědkovým oknem, aby tam byl, až si to Dědek rozmyslí, až to přejde a on ho zavolá. Sedával na ní dlouhé dny a necítil žízeň ani hlad. Seděl a nehnul se, ani když na něj padal déšť, a oknem bylo slyšet, jak Monika křičí za záclonou na Dědka, že to stačilo, ať pozve Bláhu dál, že si za to neštěstí stejně může sám.

Tenhle boj nemohl Bláha jen tak vzdát, to by znamenalo, že ani všechno dobro, které najdem v sobě a které najdem kolem, na zlo nestačí.

Když přišel Bláha na tahání stehů, byla tam zase stejná sestřička. Dobře si zapamatovala v ambulantní zprávě datum a zařídila si na ten den službu. Stehy mu tahala ona. Bláha ležel se zavřenýma očima, cítil jemné doteky chirurgických nůžek a sám nevěděl, proč si přeje, aby to trvalo co nejdéle.

Sestřička byla čerstvě rozvedená a myslela, že dlouho nebude chtít o mužských ani slyšet. Ale za pár měsíců se brali. Na Střekově.

Svatbák Bláhu hned poznal a před obřadem se běžel ještě jednou oholit, aby byl co nejdokonalejší. Chtěl Bláhu tou dokonalostí dostat na kolena, úplně ho ochromit, než se dá do těch svých vylomenin. Jenže Bláha neměl chuť ani sílu dělat vylomeniny a svatbák by se nedočkal, kdyby mu při prvním manželském polibku nevypadla z pantů čelist. Když se Bláha po polibku narovnal a měl čelist skoro až na klopě svatebního obleku, pochopil svatbák, že přišla chvíle jeho vítězství. Podíval se Bláhovi do očí a pronesl vyrovnaně: „Ale ovšem. Samozřejmě. Jak taky jinak, že? Ale my jsme na to tady zvyklí. Tohle je tady na denním pořádku. Takže prosím první gratulanty, aby popřáli hodně štěstí našim milým novomanželům…“

Bláha se upnul na svou ženu a ta pod jeho péčí přímo kvetla. Skoro by se dalo říci, že když někomu věnujete péči, tak rozkvete a na oplátku prozáří váš svět. Jeho manželství bylo šťastné, alespoň do doby, než povyrostla Dědkova a Moničina Markéta.

Tou dobou jsme ji mívali často na starost zase my. Jednou se vrátila ze školy celá ubrečená, protože jí jeden kluk v odpovědi na psaníčko poradil, ať se podívá do zrcadla.

Ten den se naneštěstí potkala u nás s Bláhou a plná zoufalství na něj začala nenávistně křičet, že o ni kvůli té jizvě nezavadí až do smrti žádný kluk. Děti nemají tak daleko pro slova jako dospělí.

Bláhu, který byl z nejhoršího venku, prohnul zase do oblouku ten proud, zase cítil tu bolest jako z vysokého napětí. Utíkal do hospody Na Hnátě a pak dolů, do strašlivého pajzlu v Moskevské ulici a poroučel si rum, a když tu hospodu v noci zavírali, koupil si ještě lahev na cestu, seděl s ní v altánku uprostřed parku, pil a křičel na nebe, ať ho té hrůzy zbaví.

Lidi ho našli ráno cestou do práce, a i když ho převezli do ústecké nemocnice, zůstala mu po mrtvici ochrnutá jedna tvář, na stejné straně, na které měla jizvu Markéta. A někam do dáli, mimo náš prostor a čas, anebo kdoví, možná na někoho, kdo se nakonec nad Bláhou smiloval, zůstávalo stále upřené jedno jeho oko.