Jak se vyhnout kopcům

Neodvážil jsem se tenkrát tu neznámou oslovit. Ale přestat na ni myslet jsem také nedokázal. A vyčítal jsem si tu svoji neschopnost. Strašně jsem si ji vyčítal a vracel se na to nádraží a doufal, že se ještě někdy objeví a já budu statečnější.

Začal jsem si připadat ve skalách sám a brával s sebou alespoň Bláhu. Soutěskami se valila oblaka dýmu, mezi škvírami v prknech boudy na Loupežnické skále se protahoval kouř a jednou mezi šluky Bláha rozhodl, že taková krajina je jako stvořená k romantickému výletu na dvojkole.

Dědek oponoval, že krajina kolem Hřenska je trochu kopcovitá na ten krám, že to ví moc dobře, protože se na něm zkusili s Monikou několikrát projet a jejich společná síla jen taktak udržovala zarezlý stroj v chodu. Ale Bláha se jen usmál: do Děčína se přece pojede vlakem, do Hřenska je krásná rovinka a zbytek trasy se všem kopcům vyhneme.

Zpočátku to tak vypadalo, ještě kousek před Hřenskem, když Monika s Dědkem romanticky supěli na darovaném dvojkole a Bláha kolem nich kroužil na fešáckém stroji vypůjčeném od Dědka a ještě jim stíhal vypouštět do cesty oblaka dýmu nebo řvát svoje pověstné: „Jedém! Honém! Do roztrhání tělááá!!! Jedééém!!!“

Ale když oba s dvojkolem na zádech scházeli dlouhatánské kamenné schody k jetřichovickému mlýnu, jejich obličeje se pomalu křivily, protože málokdy se podařilo sejít o stupeň současně. Už v půlce schodů měli oba na těle pár modřin a náladu pod psa a v takových chvílích lidé často hledají příčinu svého neštěstí. Ta stojí opodál s odlehčeným kolem elegantně přes rameno a mezi šluky se jim nepokrytě řehtá.

Pod schody má Dědek s Monikou několik minut na odpočinek a také na rozmyšlenou. Chtějí celou proceduru prodělat ještě jednou a vytáhnout kolo po schodech zpátky nahoru, anebo s ním raději přejdou po oslizlé kládě nad hučícím jezem? Jinou variantu trasa prostě nenabízí.

Bláha asi svou chybu uznává, protože Dědkovi navrhuje, že s ním ten stroj přes řeku přenese. To Moniku uklidní, ale jen do chvíle, než se zjistí, že Dědek trpí paranoidní závratí.

Po dlouhých mukách je pro Dědka vlastně vysvobozením, když spadne i s Bláhou do hučící vody. Zatímco lezou ven, začne si Monika zpívat, poskakuje sem a tam, a když má jistotu, že se ten starý krám už nevynoří, vyklubou se z toho opravdické taneční kroky. A sotva se její šokovaný intelektuál vydrápe z nepřátelského živlu, vrhá se mu radostně kolem krku s takovou vervou a štěstím, že Dědka přejde zlost.

Jenže Bláha ani nestihne dokouřit první cigaretu a Monika ani nestihne pustit Dědkův krk, když se z vody vyvalí pár velkých bublin a hned za nimi darovaný stroj. Monika křičí, že dárce utopí, a tlačí udiveného Bláhu zpátky do proudu. Bláha je silnější a v řece se máchá Monika a vzápětí i já: mám křeče od smíchu a vůbec se nemůžu rozzuřenému Milanovi bránit.

Zanedlouho už svorně ležíme na kamenech vyhřátých sluncem, nad námi na větvích plápolají svršky a jenom od pupíku dolů nás kryjí velké lopuchové listy.

Dodnes si pamatuji každý detail výletu, který se vyhýbal všem kopcům. Přehrávám si ho jako film pokaždé, když mi je z něčeho úzko. Třeba z toho, že nemám čas na rozmyšlenou a musím rovnou skočit na tenký led. Čím jsem starší, tím více hledám odvahu, protože už jsem viděl hodně lidí, kteří se tváří v tvář něčemu hroznému zastavili a bublinky pod jejich nohama začaly zděšeně utíkat na všechny strany.

Právě v takových chvílích si pouštím na zavřená víčka obrázky s lopuchy a někdy pak jako kouzlem cítím zase to klidné štěstí, které je v těch spáčích asi navěky uložené.