Mlýn

Když jsem se plný naděje přistěhoval do Ústí na kolej, rozmisťovaly se po Evropě rakety. V Německu je rozváželi Američani a neobešlo se to bez velikých protestů. A u nás zase Rusové. Aby se to bez protestů obešlo, komunistické buňky ve fabrikách a na školách organizovaly petice a podpisové archy a večer ve zprávách pak hlásili, že už osmdesát procent obyvatelstva doručilo vládě svou podporu.

A docent Krátký viděl další příležitost, jak se před těmi nahoře osvědčit. Zrušil na jeden den výuku a svolal všechny studenty i profesory do veliké auly. Sám stál u dveří a každému, kdo vcházel dovnitř, podal pero k podpisu do prezenční listiny s poznámkou, že neomluvená nepřítomnost bude trestána. Potom tlustou knihu sklapl a přešel k řečnickému pultu, aby nám vysvětlil všechny výhody raket kolem nás. Na závěr vyjádřil radost, že si rozumíme, takže považuje prezenční listinu za naši společnou petici vládě, aby ruské rakety nechala nainstalovat.

Seděli jsme jako zařezaní a nikdo, vůbec nikdo se neodvážil nic říct. A mně najednou bylo do breku. Jak takoví zbabělci jako my můžou předělat na krásný tenhle svět, takoví srabi, co dovedou akorát krást z kornoutů hřebíky. Ani Bláha nás nedokázal rozveselit, protože ani on se nepřihlásil. A najednou mi přišla směšná i ta hra na paeddry a na vinnetouology. Začal jsem z Ústí utíkat. Přestal jsem ho vidět zamilovanýma očima jako nějakou holku, kterou jsem si musel zasloužit, a viděl jsem všechnu jeho špínu a zápach a ubohost.

Nejraději jsem jezdíval za Hřensko, do soutěsek řeky Kamenice, do jednoho místa v zátočině, kde byl pobořený starý mlýn. Byl zčásti vytesaný ve skále nad řekou a bývalo tam zima a vlhko skoro celý rok, takže jsem se nakonec přestěhoval do dřevěné boudy na Loupežnické skále za Jetřichovicemi. Lezlo se tam snad celou věčnost po žebřících přikovaných ke skále a nahoře bylo jen málo místa a celou noc škvírami mezi prkny fičel vítr. Jenže člověk otevřel dveře a z malé plošiny před sebou mohl dosáhnout na hvězdy nebo se dotknout mraků a ráno ho stejnými škvírami lechtal do tváře paprsek slunce.

To se jen těžko dostávalo dolů do soutěsek. Často se ještě koncem jara na některých místech držel sníh a led. Jednou mi něco káplo na nos, a když jsem se podíval nahoru, zjistil jsem, že seshora, kde už sníh rychle tál, stékají po skále stružky vody. Dolů ale nedotekly. V chladu soutěsky pomalu tuhly a nakonec se proměnily v led na úpatí skály, která se leskla, až připomínala skleněnou horu. Přitiskl jsem obličej k ledu a doufal, že tím ledem prostoupím, nebo si mne alespoň nějaká víla na druhé straně všimne a otře mi čelo kouzelným šátkem, který zahání starosti. Začal mne studit nos a rty, všechno mě záblo, ale vydržel jsem to a nakonec byl do ledu vytátý celý můj obličej. Dlouho jsem se díval, jak do prohlubně vtékají další mrznoucí kapky a obrys se pomalu ztrácí, až se rozplynul docela. Teprve potom jsem se vytrhl ze snění. Byl tak akorát čas stihnout poslední vlak.

Sedl jsem si na zem na malém nádraží uprostřed lesa, čekal, až přijede vlak, a moje myšlenky se vracely ke skleněné hoře. Náhle ve mně hrklo, když z toho liduprázdného lesa vyšlo děvče v květovaných šatech. Mám ji snad považovat za bytost, kterou mi posílá do cesty ledová víla?