Dědek

Obdivovaný titul ViDr. měl Dědek na dveřích garsonky. Jeho tatínek byl hlavním architektem města, a když začal Dědek studovat na fakultě češtinu a dějepis, nebyl problém zařídit mu bydlení poblíž školy. Nešlo o přepych, spíše o satisfakci za to, že kvůli svým rodičům nesměl studovat v Praze, odkud se museli kdysi z politických důvodů stáhnout do pohraničí.

Dědek nebydlel sám, ale se spolužačkou Monikou, a aby utáhli nájem a výdaje na domácnost, chodil občas na noční směny do chemičky a Monika na odpolední do prádelny nemocnice, kousek od fakulty.

Co ho znám, nosil pěstěný plnovous a perfektně nažehlenou bílou košili. Kdosi mi vyprávěl, že i na povinných vykopávkách vytáhl každé ráno jednu z košil, naštosovaných v kufru, v ní kopal krumpáčem a vozil v kolečku hlínu, večer v ní šel do hospody a před usnutím ji hodil do igelitového pytle pod postelí, aby se ráno dostalo na další. V bílé košilce se objevoval i na vrátnici chemičky, když mu začínala noční.

Poté co se odstěhoval od rodičů, vozila nějaký čas maminka týdenní zásobu košil v neděli za ním a v kastrůlku s ní cestoval ještě pořádně tlustý biftek, který jídal Dědek s rodiči přesně ve dvanáct neděli co neděli po mnoho let. Monika si ale vynutila, že se bude o Dědka starat sama, a tak byla garsonka překřižovaná šňůrami, na kterých se neustále sušily košile.

Když jsem poprvé zmáčkl na zvonek s perfektním mosazným štítkem, na němž bylo vyryto MILAN STARÝ, DOKTOR VINNETOUOLOGIE, a vešel, musel jsem hlavou uhýbat mokrému prádlu, dokud jsem se nedopracoval až ke stolu v kuchyňce. Dědek se pobaveně usmíval. Bylo hodně večer, ale Milan byl díky směnám noční pták a Monika, která měla po odpolední v horké prádelní páře, spala na gauči hned vedle stolu.

Zapovídali jsme se, a přeslechli dokonce rány na schodech, po kterých Bláha s horlivostí sobě vlastní táhl obrovské rezavé dvojkolo. Bylo jaro a městské služby rozestavěly v ulicích kontejnery na větší odpad. Ty kontejnery Bláhu magicky přitahovaly. Kroužil kolem nich, vypouštěl oblaka dýmu a mezi mocnými šluky ryčel, že mu ty kontejnery zas povyrážely všechny pojistky, protože se v nich ukrývají hotové poklady.

Zaslechli jsme zvonek a Dědek opatrně otevřel. Záhy ho nabral Bláha špinavým předním kolem rovnou do břicha a na jeho naškro­bené košili vytvořil pořádný černý pruh. Dědka to zmátlo, ale než se trochu vzpamatoval, prodíral se Bláha mezi košilemi dovnitř. O některé se otřel řetězem, jiné strhl na zem a podrážkami změnil k nepoznání. Pomalu bylo jasné, že Dědek celý příští týden nemá v čem chodit, ale nešťastník nechtěl křičet, aby nevzbudil družku.

Viditelnost se výrazně zlepšila a Bláha se trochu zorientoval. Dvojkolo opřel o stůl, sebral ze země špinavý hadr, v nějž se změnila vypraná košile, a se spokojeným mručením začal kolo pečlivě pucovat. Černá špína stékala na béžový koberec. Dědek konečně strašlivě zařval, jenže tím vyděsil spící Moniku, a než ji uklidnil, bylo po boji. Čistá košile nezbyla ani jedna, na koberci zůstala veliká skvrna a vedle vycíděného kola stál Bláha, culil se a skromně šeptal: „To je pro vás dva. Dárek. Není nic romantičtějšího než vidět dva šťastné, zamilované lidi, jak proplouvají na dvojkole krajinou.“