Magistři
Jednoho dne přišel oběžník, že v rámci změn ve školství budou naše staré tituly nahrazeny jednotným titulem „magistr“. Byl pátek, Bláha za mnou přiběhl do školy a měl obě oči navrch hlavy. Ptal se mne, jestli chápu, že je to pro nás hrozně důležitý, zásadně, existenčně důležitý. Zase po dlouhé době strašně křičel, a když o nás mluvil jako o vinnetouolozích, tajemnice na mne přes stůl udiveně koukala.
„Chápeš, že ViDr. vznikl jako protiklad titulu PaedDr., který kdysi vybojoval Krátký?! Co bude s vinnetouologií, když nemá najednou svoji odvrácenou, temnou stránku?!“ řval. Jana byla na školení v Maďarsku, syn na škole v přírodě a já se nechal přemluvit, že ten Krátkého konec důstojně oslavíme. Rovnou ze školy mne dotáhl na autobusové nádraží, bublal nadšením a o akci mluvil jako o tajném výletě.
Dovezl mne na konečnou do jedné vesnice u Děčínského Sněžníku. V konzumu na návsi jsme si koupili lahev rumu, rohlíky a velkou plechovku olejovek. Zaplatili jsme a užuž mne Bláha táhl dál a sliboval, že už brzo uvidím cíl výletu, velikánský překvapení, až budu čubrnět.
Jenže než jsme došli k cíli, dostali jsme hlad. Parádní hlad. Okukovali jsme konzervu a přemýšleli, jak do toho. Bláha měl jenom nůž, který mi bleskově přenechal. Kuchal jsem tedy nožem plechové víčko a nemůžu říci, že zrovna úhledně. Náhle se mi smekla ruka a děsivě zubaté opižlané víčko mi rozpáralo celou dlaň. Zařval jsem, ucukl – a tím jsem si porci rybiček ve vlastní šťávě nacpal přímo do rány. Bláha se mnou soucítil. Vedl mne přes celou vesnici do hospody, která byla naštěstí otevřená, a přes chabé protesty hostinského se snažil rybičky vypláchnout ve výčepu. Přitom křičel na celou hospodu, že není čas na detaily, protože jde o život, čímž získal pozornost štamgastů v montérkách.
Olejovky se nepodařilo úplně odstranit a kdosi navrhl, že skočí do kravína pro penicilin. To znělo rozumně. Zpočátku i mně. Penicilin měl autoritu. Žlutý prášek jemný jako pudr se ale používal na rány a oděrky telat. Než jsem se zmohl na protest, sypal místní zootechnik ten zázrak do rány.
Díval jsem se na ni, překonával mrákoty a Bláha mezitím sehnal někoho s autem. Vyrazili jsme do nemocnice. Cestou můj přítel doufal, že stihneme dojet včas, dokud má jeho milovaná žena ještě službu. Za chvíli už s němým úžasem zírala do mé rány. Teprve přivolaný lékař se zeptal: „Co to tam, člověče, máte?“ „Rybičky,“ hlesl jsem. „Jaký rybičky?!“ vyjekl doktor. „No přece olejovky,“ doplnil Bláha. „Olejovky, jasně, to jsou olejovky,“ šeptal si doktor a žhavil telefon. „Řekněte jen tak pro zajímavost tady kolegovi, co máte v ráně,“ vyzýval mě, když se objevil první. „Olejovky,“ opakoval jsem rezignovaně, „posypané penicilinem na telata.“ Doufal jsem, že když budu spolupracovat, budu mít klid. Bláhova žena byla rudá jako rak a lékaři v sobě dusili smích.
Jen dva z doktorů se nesmáli. Jenže ti dva nejvíc zvětšovali moje muka: byli to rodiče mých žáků a dobře věděli, že tenhle vůl je ředitelem školy.
Dostal jsem domů nějaké prášky na bolest, ale nepomáhaly. Nespal jsem skoro celou noc, a když jsem konečně k ránu trochu zaspal, zdálo se mi o Hrdličkovi. Chodil kolem mne, říkal pořád dokola „Dobrý den, pane řediteli, dobrý den slovutný pane řediteli…“ a v očích měl strašlivý výsměch. Bylo mi jasné, že jestli se to donese Hrdličkovi, má mne na lopatě.