Bar

Na podzim se ve školství začaly chystat změny, pár lidí muselo odejít a velká spousta lidí se bála, že je bude následovat. Dědek se po dlouhé době dojíždění do Lovosic zúčastnil na jedné ústecké základce konkurzu a stal se nejmladším ředitelem školy v okrese.

Začal dřít od rána do noci, protože věřil, že našel místo, kde může být užitečný. Chvíli to vypadalo, že se na něj usmálo štěstí, a aby toho štěstí nebylo málo, Monika konečně otěhotněla. Ale někteří z kantorů se začali bát o své místo a spojili se proti novému řediteli, a když regulérně nepomohlo nic, začaly se ve sborovně ztrácet věci, peněženky, hodinky, řetízky. Vyšetřování dlouho nikam nevedlo, a tak se jednomu z učitelů ztratilo něco během hodiny, kdy všichni byli ve třídách a volno měl jenom Dědek.

Když o tom vyprávím, zase cítím, jak Dědek uvnitř sebe řval, jak se uvnitř trhal, když se o něm na jiných školách a na školském úřadě začalo šuškat, že krade. Ale ještě horší bylo, když ten řev utichl, když jsem najednou z Dědka necítil nic.

Bylo to v den, kdy za mnou přišel a prosil mne, abych se zúčastnil konkurzu, protože mu došly síly a školu opouští. Ale já ať se přihlásím, ať jim tu jeho školu nedám. Přihlásil jsem se, musel jsem, i když jsem na to nikdy nebyl. A přihlásil se taky jeden z těch učitelů, kterým se ztrácely věci. Jmenoval se Hrdlička.

Dědek pak začal dělat v baru. Monika dala výpověď a pracovala s ním, protože si kdysi přísahala, že mu bude vždycky po boku. Pracovali dlouho do noci. Monika sice byla na mateřské, ale často dávala malou Markétu na noc k nám a chodila Milanovi pomáhat. Markéta u nás zůstávala i dopoledne, aby se rodiče mohli dospat. Dědek mžoural a bolely ho oči, když se roztáhly závěsy a dovnitř proniklo ostré denní světlo.

Byl jsem už několik let ředitelem školy, když za mnou přišel a chtěl, abych ho vzal zpátky. Já se celou dobu ničím jiným nezabýval, protože Dědkovi to v baru nedělalo dobře. Měl příliš mnoho lahví za zády a příliš věřil tomu, že můžou hasit jeho bolest. Bylo deset dopoledne, když zaklepal a nakukoval zvědavě dovnitř. Táhlo z něj. Právě zvonilo a já zmeškal svoji hodinu. „Nemůžu tě vzít, nemůžu, dokud tě neuvidím střízlivého alespoň čtrnáct dní,“ opakoval jsem dokola. Ujistil mě, že mu stačí být učitelem, ale z tý díry zkrátka musí vypadnout, nebo chcípne.

Já si byl jistý, že i kdybych ho nakrásně vzal, brzo by přišla inspekce. Někdo by tu inspekci zavolal, aby dala Dědkovi dýchnout, až by se vracel z hodiny, nebo by se našlo něco jiného, co já vím. Ale slíbil jsem mu aspoň, že si to do zítra rozmyslím. Bylo mi jasné, že Dědek musí být zoufalý, jinak by po mně takový nesmysl nemohl chtít. Cítil jsem svou bezmoc: ať se rozhodnu jakkoli, ať si vyberu jakékoli řešení, musím prohrát.

Prochodil jsem celou noc, bloudil Ústím sem a tam a pokaždé se vracel na stejné místo – kde se naposledy objevila Zoja. Prosil jsem ji o radu, ale marně.

Pak jsem se vzdal. Něco ve mně přestalo řvát. Bylo mi jedno, že mám kruhy pod očima, všechno mi bylo jedno. Jen jsem Dědkovi zopakoval, že ho nepřijmu, dokud nepřijde střízlivý a oholený, a Dědek se mnou pak nepromluvil dlouhou řadu let.