Automaty

Dědkovi do baru nainstalovali hrací automaty. Tou dobou u nás v Ústí rostly nové hospody jak houby po dešti a automaty měly přilákat ubývající konzumenty. Jenže i v ostatních podnicích se objevily hrací automaty, takže do baru k Dědkovi se zákazníci nevrátili. A tak si začal hrát s automaty sám. Zpočátku jen sem tam pro ukrácení chvíle, ale nakonec jim úplně propadl.

Jednoho pozdního večera a noci Dědek naházel do automatů všechny své peníze a v zoufalé víře, že je přece musí dostat z naditých mašin zase zpátky, do nich naházel i celou tržbu, která nebyla jeho, stejně jako nebyl jeho bar, v němž byl jenom zaměstnán.

Dědek dlouho seděl na zemi proti těm potvorám, opřený zády o barový pult, a přemýšlel, co dělat. V ruce držel nedopitou lahev whisky. Blížilo se ráno, když mu whisky pošeptala nápad. Dědek vstal, vrávoravým krokem přistoupil k automatu a snažil se ho převrátit vzhůru nohama v přesvědčení, že prohrané peníze vypadnou. Automat se s třeskotem složil na bok. Dědek ale ani na vteřinu nezapochyboval a přešel k další mašině.

Ráno se probudil na zemi bez jediné koruny v kapse. Byl už skoro střízlivý a stačilo mu podívat se kolem sebe, aby vystřízlivěl úplně. Nejdřív se pokoušel mašiny postavit zpátky na místo, ale brzy toho nechal. Zhroutil se zpátky na koberec a přemýšlel, co řekne majiteli, co řekne Monice, co řekne…

Najednou se v něm ozval řev, stará bolest ubíjená spoustou pa­náků a výmyslů. Mocí mermo ho to vracelo zpátky do minulosti a najednou si uvědomil, že svět se na něm nedopustil křivdy. Že jestli jsem mu nedůvěřoval, když jsem ho nevzal zpátky do školy, tak teď dokázal, že mám úplnou pravdu, a jestli se chtěl kdysi zbavit Hrdličky i několika jeho kolegů, protože mu přišli hloupí, nestateční, sobečtí, směšní a kdoví co ještě, on sám už dlouho patří mezi ně.

Bylo mu, jako kdyby po dlouhé době otevřel oči. Běžel domů, potichu, aby nevzbudil Markétu a Moniku, vytáhl plechovou lopatku s nápisem Rossignol a z jeho čerstvě otevřených očí se plavily slzy. Přes slzy člověk vidí rozmazaně, ale přitom dál a lépe než obvykle. Dědek najednou viděl, že byl na sebe kdysi hrdý, když se dokázal zapřít kvůli Monice a vrátit se k ní a vydržet celou dobu, kdy byla jako vyhořelá a místo vděku ho zahrnovala apatií. Tehdy si myslel, že první a jediný pochopil, co po nás chtěla Zoja, a že je nejlepší ze všech vinnetouologů.

Několik chvil postál nad spící Monikou. Díval se na ni a v jeho očích najednou byla ženou na vrcholu. Proč? Protože dělá už několik let, co jsem já vydržel několik dní. Protože se kvůli mně překonává. Dědek sevřel vší silou pěsti, ani nevnímal, že stále drží v ruce starou plechovou lopatku, a musel na vzduch, musel chodit, vychodit se z toho, vyběhat, musel ven.