Kotva

Jeli jsme po břehu Labe a v jednom okamžiku musel řidič zastavit a přesvědčit se, že jsme stále ještě na silnici. Najednou se mlha jako mávnutím proutku rozestoupila a my vjížděli do přístavní čtvrti Vaňov. Bláha mne vystrkal hned na první zastávce, která se jmenovala U Kotvy.

Byla pojmenovaná stejně jako restaurace. Na Vaňově byl totiž přístav pro tlačné čluny, které vozily dnem i nocí uhlí do stovku kilometrů vzdálené elektrárny Chvaletice. Posádky pracovaly v turnusech a během nich dodržovaly bezpečnostní přestávky, pro které byla zřízena ubytovna v prvním patře nad restaurací.

Restaurace sama snadno naplňovala mé představy o pojmu „námořnická krčma“. Ale co víc: za výčepem byl ve zdi nízko nad zemí asi metrový otvor, jímž se dalo po schůdcích seškobrtat pod zem. Neveliké místnosti se říkalo „žumpa“, protože jednou prosakující stěnou sousedila se záchodky. Pod stropem na drátu svítila žárovka na tři umakartové stoly a pár polámaných židlí. Sem se nikdy neodvážil ani policajt, ani hostinský, a pokud se tam poprali opilí lodníci, hostinský jenom přihlížel, jestli se neřežou do krve. V takových případech se rváči ochlazovali hadicí z hydrantu a voda se pak odsávala čerpadlem z nějakého tlačného člunu.

Pokud si někdo zdola chtěl objednat pivo, zazvonil na lodní zvo­nec, který visel na traverze vedle schodů, a na počtu úderů závi­selo, kolik bude mít hostinský v ruce piv, až do díry natáhne mlčky ruku.

Bláha mne postrkoval ze zastávky rovnou ke Kotvě a nezastavily ho ani dveře s velkým nápisem Dnes zavřeno. K mému údivu nás nevítaly pobryndané stoly obležené „námořníky“, ale čistě prostřené ubrusy a na nich vázičky s květinami. Nad nimi sedělo pár studentů v černých oblecích, s hlavami skloněnými nad knihami. Vypadalo to tam skoro jako na chodbách fakulty ve zkouškovém období.

Najednou někomu ujely nervy a zaúpěl: „Kolik vystřídal ve druhým díle Old Shatterhand koní?!“ Spadla mi čelist. Bláha mne dotáhl na strašlivě utajovanou a pekelně těžkou zkoušku na doktora vinnetouologie. „Dva,“ zasykl od boku hned u dveří, „a toho druhýho mu dokonce dal Vinnetou.“ Vyvalil jsem na něj oči. Tohle jsem teda nečekal.

Než jsem se vzpamatoval, někdo vykřikl „už jedou“ a všichni se vrhli k oknům. Před hospodou zastavila černá volha. Z taxíku vystoupili tři studenti v perfektních oblecích a s kufříky v rukou. Jeden z nich byl Dědek, se kterým jsme se několikrát potkali na lopatkách. Vzápětí trojlístek prošel kolem nás a pokusil se co nej­elegantněji prolézt úzkou dírou za výčepem.

Sotva v ní zmizeli, přistoupil hospodský ke dveřím a zamkl je na dva západy, přešel zpátky k výčepu a do Žumpy podal tři plné půllitry. „Jak je stará Harryho pistole?!“ křičela jedna hysterická adeptka, „minule se prej ptali, jak stará je ta jeho pistole!“ „Já sem tak nervózní, že si ani neuvědomuju, že tam je nějakej Harry,“ odsekl jí někdo. I Bláha zkrotl. Zasmušile se díval směrem k díře za výčepem a vybaloval si z tašky pečlivě srolovaný oblek.

Ocitl jsem se na místě zkoušky, o které studenti vášnivě debatovali na chodbách fakulty i v hospodách už několik měsíců. První zprávy o zkoušce i o titulu ViDr. se objevily zanedlouho poté, co uzákonili nový akademický titul PaedDr., doktor pedagogických věd. Zvláštní měrou se o to zasloužil docent Krátký. Byl proděkanem pro mimostudijní činnost a využíval toho místa, aby se co nejvíce zviditelnil. Snaživec, který vystudoval před časem na naší fakultě tělocvik a občanskou nauku, si pomáhal politickou aktivitou. Zaštiťován katedrou marxismu-leninismu se poznenáhlu obklopil klakou podobných snaživců a jejich vliv začal být na fakultě brzy znát. Když nám jistá přednášející vysvětlovala jeden ze základních kamenů marxismu, totiž že dělníci jsou hybnou silou vědecko-technického pokroku, slovy „no protože přece pracují na stále novějších strojích“, Bláha už se neudržel a začal šíleně hýkat a křičet: „Íá, íá, íá, že mě to, osla, hned nenapadlo, íá, íá, to jsem teda nečekal, to mi úplně povyráželo všechny jističe!“

No a když proděkan nechal všechny shromáždit v aule a s hrdostí oznamoval, že jeho časté cesty na ministerstvo přinesly ovoce v podobě nového titulu, ještě ten večer začali studenti v hospodách poblíž kolejí soutěžit o nejpůsobivější zkomoleninu jím vymodleného titulu. Všechny trumfla tahle vinnetouologická party, jejíž popularitu ještě zvyšoval Krátký tím, že zuřil, vyvěšoval oběžníky, svolával porady a vysílal špehy.

Lodní zvonec jednou krátce cinknul. Studenti ztuhli a dívali se po sobě. Pak se konečně první odvážlivec začal sunout do Žumpy. Chvíli bylo ticho, že by bylo slyšet špendlík, a do toho zněl tlumený, velmi slavnostní hlas: „Jste si vědom společenských a morálních závazků, které obnáší získání tak vzácného titulu?“

„Je to samozřejmé, protože tento nejméně směšný titul ze dvou, které v poslední době dala světu naše škola, může nosit jenom člověk s vysokou odborností,“ doplnil ho druhý, stejně slavnostní hlas Dědkův.

Zkouška musela být prekérně těžká, protože první student se vrátil úplně vyčerpaný a už v otvoru kroutil smutně hlavou, že naprosto neuspěl. A stejně tak druhý a třetí a nakonec i ta hysterická adeptka. Jediný Bláha nezakroutil hlavou, ale zaryčel „Blahóóó, blahóóó…“ ze všech sil, co mu ještě zbyly.

Pak přijelo znovu černé taxi, zmožená komise se vysoukala ven, ve dveřích se otočila, neznatelně nám pokynula a zmizela. Studenti se zvedli a začali skládat ubrusy. Pak hostinský písknul do chodby na prsty a dolů se začali trousit lodníci, ale nikdo ze studentů ještě neodcházel. Všichni si chtěli co nejvíc prodloužit ten výjimečný večer, a tak jsme dlouho seděli a vyprávěli o zkouškách, zápočtech, o holkách a o Krátkém a kapitáni a strojníci tlačných člunů zase o tom, co zažili na vodě.

Dodnes si pamatuju kapitána, kterému říkali Pilot. Jednou nad střekovským zdymadlem tříštil na kusy led, aby se nemusel trhat dynamitem. To ovšem obnášelo rozjet se proti kře, rozbít ji, ale na poslední chvíli dát zpětný chod, aby remorkér nenarazil do zdymadla. Jednou se Pilot, ačkoli byl nejzkušenější kapitán, přepočítal. Kra byla tenčí, než čekal, a on tou krou projel jako máslem. Na zpětný chod nestačil ani pomyslet a už letěl přes zdymadlo dolů do hlubiny, zapíchl se přídí do vírů a zmizel pod vodou.

Loď naštěstí hned vyplavala. Pilot, který se jako v mrákotách stále křečovitě držel kormidla, dojel k dolní propusti a zahoukat. Ze střechy kabiny mu přitom přes skla ještě stále stékala voda. Dlouho nikdo nešel, všichni mysleli, že se přeslechli, protože dole tou dobou přece žádná loď neměla být.

Tenhle Pilot si náramně padl do oka s Bláhou. Pili a uzavírali spolu sázky až do rána, kdy jsem už dávno spal na chodbě ubytovny, přikrytý dvěma zakouřenými záclonami.

Usínal jsem se šťastným úsměvem na rtech. Stejně jako většina mých vrstevníků jsem i já věřil, že člověk je v životě tím šťastnější, čím méně věcí ho omezuje, čím méně věcí musí. Až později mi došlo, jak je to pošetilé.

Tenkrát mi ale bylo všechno jasné: docent Krátký nás omezoval, a pořádně. Nebylo těžké přijít na to, co dál. Musím se stát doktorem vinnetouologie. Té noci se mi určitě zdály samé krásné sny, protože jsem věřil, že dělám další krok směrem, kde leží můj vysněný svět.