1

Naše příběhy jsou v nás zakódovány jako v semínku strom – ale příčiny, jež nás uvádějí do pohybu, mívají svůj počátek mimo nás…

Podobně příběh Evy začíná poměrně daleko: kdesi mezi Ukrajinou a Rumunskem. Tam je malá země, a tam, za městem, kde už jsou jen pastviny a pole, stojí malé domky a kolem nich stodoly a chlévy. V takovém domku se teď krčí a strachy k sobě tiskne početná rodina. Čeká vymahače dluhů. Mají vrátit peníze – ale jak a z čeho, když jim samotným za mléko a sýry nikdo neplatí? Vezmou si tovar, ale řeknou: teď nemáme, počkej týden. A za týden: počkej měsíc. A za měsíc: počkej půl roku. A to už hospodář v noci nespí a celý se chvěje, protože sám nemá, čím by rodinu nakrmil, neví, čím by dobytek nakrmil, jak z dlužníků peníze vydobýt, a tím pádem čím svůj dluh zaplatit. Protože Jemu nikdo nepočká. A proč by mu čekali, když zárukou je pole a dům? A proč by mu za mléko a sýry platili, když odkupující mlékárna patří témuž bossovi, který mu půjčil do začátku? Takový hospodář pak končí na ulici i s rodinou – a jsou-li všichni naživu, může mluvit o štěstí: protože zvykem bossů bývá od rodiny odlákat plnoleté syny nebo je pozabíjet. Tak se to děje podle zákona, neboť zákony to v té zemi dovolují – a pokud ne, stejně je nikdo nectí, a kdyby ctil, se zlým se potáže, neboť zákonem v té zemi je vůle silnějšího.

A tak se muži té země udržují svalnatí a silní, kdyby se něco semlelo, aby obstáli, a ostatní občané chodí spěšně a s pohledem upřeným k zemi, kdyby se něco semlelo, tak aby nic neviděli.

Hospodář s rodinou se tísní ve zděném chlívku, který nemá okna, takže se zdá být bezpečným proti vpádu; ale prakticky je to jedno, protože dvířka chlívku lze vykopnout bosou nohou.

Hospodář se jmenuje Ivan Ščorba, je mu pětačtyřicet, vypadá tak o deset let starší, má tu rodiče, ženinu sestru, čtyři děti, dceru s dítětem a ženu těhotnou. Žena Marka je pětatřicetiletá, vypadá na padesát, tvář má vrásčitou, ošlehanou pleť a výraz odevzdaného dobytčete; jak může, sní nad barevnými časopisy plnými obrázků svěžích žen s pěstěnými nehty – ale nejdřív je nutné neumřít – pak teprv je možné starat se o svěží pleť.

Ivan pracoval v továrně, kterou její majitelé dovedli ke krachu, a tak se rozhodl sedlačit, přesvědčen, že poctivá práce je vždy po zásluze odměněna. Jenže zase to bylo všechno jinak a Ivan tomu nerozumí. Pojmu krádež rozumí jen ve vztahu ke kapse, zásuvce a pytli, vynesenému v noci z domu; slova jako tunel, směnky, cílený krach se mu vymykají. Nechápe, proč nemá peníze, když úroda byla dobrá a všichni dobře pracovali; řekl si, že jde o nějaký omyl, i vydal se za bossem, všechno mu to vysvětlit. Ale zase nic nepochopil, třebaže ho zmlátili jako psa. Takže teď je tu s nimi v chlívku bojovník: sportovec. Pár sezón vrcholový sportovec – než ho banditi začali nutit ke spolupráci. Sportovec se jmenuje Boris, je to výrazný zelenooký krasavec s krátkými černými vlasy a mohutnou muskulaturou; ženy po něm šílí a banditi ho chtějí jako zabijáka – ani jedno se mu nelíbí.

Je dusno, mouchy bzučí, občas někdo z rodiny vzdychne strachy, zasténá – a jiný ho šeptem utiší. Zakrátko je to tu: bušení na vrata – ano: už vykopli dveře domu, je slyšet střelbu a řev… Rodina v chlívku se modlí, slabší členové stěží potlačují jekot, matka a těhotná dcera se bojovně nahrbily s pohledem lvic, připravených zabíjet.

Boris soustředěně naslouchá a gestem je tiší; krátká pauza: všichni bez dechu vnímají to ticho – ale místo vytouženého zvuku odjíždějících aut se kroky přiblížily: bušení na dvířka: ještě a znovu. Silněji. Příští kopnutí dvířka vyvalí. Boris začíná vyjednávat:

„Hej??!!!“

„Kde je Ščorba!?!“

„Není tady!“

„Má dluh, musí platit!“

„Nemá peníze, musíte počkat!“

„A kdo je tam? Matka Tereza?“

„Jaks mě poznal, synu?!“

Banditi vykopli dveře a vpadli dovnitř; jsou to tři borci, hroudy masa v černém; vrhli se na Borise, ten je ovšem paralyzuje smrští úderů a kopů. Dva prohodí dveřmi, třetímu kroutí ruku za zády a vmáčkne ho do pokleku; drnčí mu do ucha vzkaz: „To se nedělá, Koljo, vzít člověku všechno, vyřiď šéfovi, že to se nedělá!!“

Kolja v pokleku samozřejmě Borise zná: tohle je malá země a mezi hroudami svaloviny je jen málo borců, které by Boris kdysi netrénoval.

„Seš blbej, Borisi! Seš mrtvej muž! Tohle ti neprojde!“ ječí Kolja přiškrceně, ale bývalý trenér ho posílá za předchozími – a dívá se za ním, s pocitem naprosté marnosti: odvoz banditům totiž poskytl policejní vůz, který se vynořil zpoza rohu: je tedy jasné, že tato výhra neznamená vůbec nic a rodina musí co nejdřív zmizet, chce-li žít: příští návštěva bude za plné policejní asistence – a bude to brzo.

Rodina vydechuje úlevou, pomalu rozvazuje, děkuje: Boris upozorňuje na nutnost ústupu. Syn, který se krčil za matkou, se teď vzpřímeně rozhlíží: příště bude taky bojovat! Proti zlu se musí bojovat – ne jako táta!

Boris ho nechává vyšumět a pak ho jemně usměrní: „Jestli se nenaučíš chránit sám sebe, budeš jako ta jepice, která – zuřivě mávajíc křídly – pokoušela se zastavit rozjetý vůz…“