30

Je večer. Po Pavlině návštěvě to Evu znovu vytáhlo ven. Zas bloudila ulicemi a ptala se duše, kudy a kam má jít. Teď chodí sem a tam jakýmsi parkem; to není jakýsi park: to je ten park, kam ji Boris tehdy vzal. Eva přechází chaoticky sem a tam jakoby bez duše, ale my už víme, že je vedena duší, protože vidíme, co ona nevidí: že jde už podruhé kolem místa, kde Boris tehdy nasával pozitivní energii stromů, kolem lavičky, kde teď s rancem sedí a sleduje ji, jak jde kolem něj: upřeným pohledem a rukama sepjatýma se snaží čarovat, jako tehdy na lešení: silou své mysli se snaží Evu otočit zpět, aby se vrátila, a posiluje své přání slovy:

„Vozvratis – vratis nazad! Idi sem! Ku mně!“

Eva je ovšem také zabrána do svého přání a rázuje kolem něj zase pryč, a tak se Boris, kouzla nekouzla, zcela prozaicky zvedne a jde za ní a zavolá:

„Jéva! Haló!“

Eva se zastaví – strne, aby tu iluzi nerozbila – ale hlas znovu volá: „Jéva!“ – a Eva se otočí a běží mu naproti, dopadne na jeho hruď, schoulí se mu „pod křídlo“ a ihned se rozbrečí. Boris jí utírá nos a rozmazává slzy něčím ze své kapsy:

„Něbreči – mílaja maja, ty slyšiš mě? Něbreči! Vsjo budět charašo, vsjo budět charašo u nas…“