23

Znáte pohádku O kohoutkovi a slepičce? Jak slepička běhala a běhala, od čerta k ďáblu a zase zpět, aby zachránila svého kohoutka, který tam leží v komoře, nožky má nahoře, bojí se, bojí, že umře…?

Jak sehnat vízum? Zevnitř republiky to není možné: Eva zná jen lidi, kteří patří k jejímu světu nad vodou, kteří něco takového nikdy nepotřebovali. Jenže spousta lidí jako Vietnamci, Ukrajinci, Rusové – a že je jich tu jak máku – zřejmě tenhle Rubikon překročili: oni všechny ty potřebné papíry mají – jak to? Inu – sehnali si to. Ale jak? To jsou cesty pololegální, neoficiální – a chce to peníze, peníze, peníze… A není třeba ani dokumenty falšovat – stačí sehnat někoho, kdo místo Borise odjede, zajistí vízum a s dokladem se vrátí. Ovšem na to je třeba hodně peněz. Desetitisíce? – ne: statisíce. Kdyby měla statisíce, nemusí ani běhat po úřadech. Všechno za ni někdo vyřídí: firma. Oficiální firma se sídlem na Václavském náměstí. Jenže Eva má sotva na tramvaj: platí nájem, jídlo, telefony, cigarety – a Boris pořád telefonuje a hulí jako komín – a ve škole si k Pavlině radosti snížila úvazek, aby měla čas na překlady. A všechny zásoby vyschly. Na zařízení bytu si vzala půjčku – něco si půjčila od rodičů – a splácí z toho ničeho, co má. Boris se v té sociální bezmoci cítí mizerně, ale ovládá se, protože ví, že Eva musí vydržet. A Eva se na své pouti pro kohoutka potkává s větami, které by nečekala:

„Hele, já myslim, že je nás tu dost, že tu žádný gastarbajtry nepotřebujem…“

„Neteř mojí přítelkyně má známou, a k tý chodí uklízet pani, a ta si vzala Rusa – tak jestli ta by něco nevěděla…“

A každý někoho zná, kdo někoho zná, kdo možná něco ví – ale pak to končí naprázdno.

Majitel jedné z firem, které za peníze všechno dokážou, je arogantní nadutec. Je to advokát, Rus, má kancelář na Václavském náměstí. Připadá si jako král – a je to blb, jeden z přemnoha, a svou okázalou přezíravostí předčí mnohé domácí burany. Žádat o něco tuto bytost je pro Evu hořká pilule.

Žádat Rusa o něco ve vlastní zemi – při vzpomínce, jak tady kdysi chřestila klíčema – to je k nespolknutí. Eva vnímá, jak je jí tahle ruská pýcha odporná k neunesení a ruština, kterou se domlouvá s Moldavanem, že ji v podání téhle kráčející bubliny odpuzuje silou, o níž netušila…

Nicméně puchejř hovoří a Eva zdvořile naslouchá:

„Vam papíry náda? Náda. Mně děngy náda? – náda. U meňa firma, vsjo pa zakonu, vizum adin mesjac deset tysič, vizum tri mesjace dvadcať tysič, papiry komplet: vizum na rabotu, pozvání: dvě stě tysič.“

No – tak to si Eva, spjatá se školstvím, může nechat zdát. Běží tedy dál, slepička svému kohoutkovi, tu dostane telefon na nějakou Ukrajinku, která snad něco ví – ale pro Moldavana Ukrajinci nepracujou, a další, která taky něco ví – nabídne tlačenku na policii – ale když dotyčná policistka, s níž se prý za peníze dá mluvit, uvidí Evinu občansky bezúhonnou tvář, na místě zkamení a není s ní řeč. A další zas ví o cestě k vízu přes žádost o azyl – ale politický odboj zas Boris nemůže doložit… A jsou mnohé jiné cesty, více či méně legální, a všechny fungují jedna radost, ale Eva není z branže, aby se za prokázané služby mohla nějak adekvátně revanšovat, a nemá potřebné peníze – peníze – peníze…

S pláčem na krajíčku klopýtá z úřadu na úřad, od firmy k firmě, od zasvěcence k zasvěcenci, a s úžasem zjišťuje, jaký obchod čile kvete pod hladinou, ve sféře částečné legality, kam ona nedosáhne. A vidí, jak ten obchod kvete jen díky komplikacím a zákazům nad hladinou – a jak se to všechno hezky doplňuje.

Jedna hodná paní v jakémsi úředním okýnku jí odříkává:

„… můžete ho u sebe natrvalo přihlásit, k tomu potřebujete jeho rodnej list, platnej pas a vízum, souhlas majitele nemovitosti, prohlášení, že za něj přebíráte veškerou odpovědnost a budete mu platit nemocenskou – a taky přinýst ukázat, že máte na kontě – počkejte – jo: dvě stě tisíc na rok – ne, letos je to víc… Anebo: je hodnej? Tak si ho vemte! A přineste oddací list a nemusíte mít dvě stě tisíc!“

Tohle už Eva ví, ale k žádosti o svatbu musí mít kromě všech jeho dokladů i jeho platné vízum a povolení k pobytu a potvrzení o pobytu a povolení z jeho země ke sňatku s cizinkou a potvrzení, že není ženatý, a tak dále a tak dále – vše úředně přeloženo s notářsky ověřenou kopií…

A Eva klopýtá půl roku – rok – rok a půl – a shání, žádá, koresponduje a mezitím je třeba znovu sehnat dokumenty, které už vloni měla, ale zatím zastaraly – jenže na úřadě se něco změnilo a druhou verzi už odmítli vydat…

… Takže je třeba opět spolknout lidskou důstojnost, vydat se za ruským buranem na Václavské náměstí a požádat – poprosit – vydat se na milost…