31

Domácí pohoda; dcera a Boris hrajou šachy, vnučka se dívá, Eva sedí u notebooku a překládá nějaký škvár:

„A jejich oči se setkaly – sakra – nevíte někdo, jak se jinak řekne, že se jejich oči setkaly?“

„Nevím, ale víš co? Táta o ten byt asi přijde. Převed užívací právo na toho advokáta – a teď ho nemůže sehnat…“

Eva upřímně vzdychne a vrtí hlavou: byla by dala cokoli za takovou zprávu před pár měsíci – ale teď – těžko říct, jestli má toho člověka, co se s ním pětadvacet let marně pokoušela domluvit, jestli ho má litovat, nebo si užít škodolibou radost.

Bóže – to je vůl, pravilo její srdce: zahejbat neumí, kšeftovat neumí – co mu zbylo z celý tý slavný akce…?

„Nojo…,“ řekla nahlas.

„Takže nemá kde bydlet – asi bude v aťasu – a Mortadela sem prej už nechce jezdit…,“ pokračuje dcera.

„No – přišli lidi o víc…,“ říká Eva – a na chvíli zvedne hlavu od notebooku, aby se zadívala někam ke stropu, kde většinou hledáváme odpovědi na otázky životního významu – a kde většinou žádné odpovědi nejsou…

„Šach!“

„Ou ou ou! Eto nět šach: – éto šach: šach-mat!“

„Týýý!“

„Ja…“

„Opičáku!“

„Da: opičak, opičak…“

Následuje radostná bitva polštáři, kdy se dcera s dcerou pustí do Borise polštářky a plyšovými zvířaty, která jsou k tomuto účelu zhotovena. Boris ví, že si to musí nechat líbit, protože obě dívky, mladá i malinká, mají potřebu užít si jeho mužské energie, a tak do něj s radostným hýkáním mydlí, lezou po něm, muchlují ho, lechtají a všelijak jinak masí a hlasitě se smějou, jak si Boris chrání hlavu a volá o pomoc…

Evě zvoní mobil:

„Ano? – teď na tom sedim – eště tak osum stránek, jo jo, neboj…“ Eva se dívá na chechtající se hromadu, neví, jak jinak říct … a jejich oči se setkaly…, ale je jí to jedno: před dvěma lety by byla podrážděná a možná by je i okřikla, že ji ruší v práci, že na ně vydělává a ať jí dají konečně pokoj…, ale teď se na ně jen zamilovaně dívá, vděčná, že zatím všechno přežila, že se pokusí vydržet dál a už dávno nemá žádná přání a žádné představy, jak by se věci měly odvíjet; je ráda, že dýchá, a jako právě zachráněný tonoucí se unaveně ztěžkle dívá kolem sebe: na svou rodinu, na vnučku, která zdivočele zápasí s Borisem, leze mu na záda a vzrušeně piští, když na ni dělá King Konga; na byt, který by rozhodně neladil oku architekta, ale neprší sem a je tu teplo; na papírek, který má přilepený na monitoru: VŠECHNO JE DAR…

Mobil zvoní znova: „Jo – neboj… ano?? Jo, u telefonu – dobrý den – Ano!!! Jasně, budu tam!!“

Otočí se k rodině: „Borisi, máš vízum na tři měsíce!“