32

Další události už mají spád, jako když se po nekonečně líné řece dostanete k vodopádu: tak dlouho jste na to čekali – a najednou vás to strhne: je nutné jednat rychle – na všechno jsou jen tři měsíce.

Nakonec přece jen matrikářka, bděle kontrolující doklady, sklapne desky se slovy:

„Takže u mě dobrý – všechno v pořádku, řekněte si datum: co takhle pozítří…?“

Kdo má platnou občanku, jde za svědka: Boris nemá co na sebe, bere si černé tričko. Eva tmavomodrý kostým, co nosí do divadla. Na radnici jeli tramvají. Na oběd se svědky do restaurace za roh…

Myška si pak prohlíží fotografie: Boris a Eva v obřadní síni, za nimi dva svědci. Obřadník čte cosi o společném podzimu. Eva tu úlevu po roce a půl běhání, shánění, nervů a dluhů nemůže ovládnout a brečí; Eva a Boris na schodech: Boris se k ní kloní, drží ji kolem pasu a říká: „Vsjo budět charašo…“

S potvrzením o sňatku a štosem dalších papírů pak na cizineckou policii: žena za okýnkem přebírá listiny, kontroluje a kývá: „Je to v pořádku, dostavte se…“

Takže jsou oba opět na policii.

Nevlídná chodba, nezbytní Vietnamci a prostitutky; nevzhledná a nevábná policejní úřadovna, úředník a žena z okýnka zvou Evu a Borise každého do jiných dveří. Dělají s nimi kontrolní pohovor: odděleně, s každým zvlášť. Jsou jim kladeny stejné otázky – odpovědi budou zaneseny do počítače, porovnány a vyhodnoceny.

Kde jste se seznámili?

Jaké jídlo má váš manžel nejraději?

Má vaše žena nějakou zálibu?

Co v poslední době váš manžel četl?

Kde jste měli svatební hostinu?

Dělá váš manžel nějaký sport?

Kolik bylo hostů na vaší hostině?

Koho jste měli za svědka?

Co jste měli dnes k obědu?

Jakou hudbu má ráda vaše žena?

Smršť otázek trvá pokaždé hodinu. A potom zpátky na chodbu a čekat. Hodinu. Hodinu a půl…

Jsou unavení, vysílení, Eva se opírá o Borise a Boris o zeď.

„Něchceš na káfe?“

Eva zimomřivě, neuroticky drmolí:

„Ani ne – škoda peněz – já přemejšlim, co eště budou chtít – jaký eště další papíry – mně je normálně na zvracení…“

Boris ponuře mlčí, soustředěně jí masíruje krční páteř

„Protože rozumíš – podle zákona maj právo se tou žádostí zabejvat dva měsíce – a ty máš vízum už jen na měsíc – a prodloužit se to nedá. Takže jestli řeknou, že za pět neděl – mně je zle…“

„Uspakoj sa – klid – sabaki! Na što nam ždať dvě godiny?“

„Voni to tam všecko vyhodnocujou, ty pohovory, odpovědi, rozumíš.“

„Ty dalžna kušať – ty uže slabenkaja.“

Eva se nechce vzdálit: teď ne, když se můžou každou chvilku otevřít dveře… Povzdech, výdech, nabrání sil – masáž krku.

„Kdybysme teď neprošli, tak jsem to vymyslela takhle: uděláme to z Rumunska, tam máme diplomatický styky, takže dokud platí vízum, tak tam prostě na to nový vízum počkáme někde v hotelu… ale to bude chtít další prachy…“

Boris vážně kývá hlavou:

„V Rumunii vazmožno bydlevať u majevo kamarata – uvidime…“

Eva se unaveně rozhlíží kolem: kdyby jí tohle někdo řekl před rokem… Vietnamci vesele štěbetají, prostitutky s chraplavými hlasy chodí kouřit na záchod, Eva napůl stojí, napůl se opírá o Borise, který je opřený o zeď a mlčí; Eva vypadá, že spí, Boris zas, že se modlí. Eva nabírá energii k dalšímu běhu: když běžíš stovku, musíš mít energii na sto padesát. Když píšeš román, musíš mít materiálu na dva. Nějak to dopadne – uvidíme. Musíme sbírat další možnosti…

Ze dveří vyhlédne žena, co s nimi dělala pohovor:

„Tak pojďte – ten Moldavan!“

Výdech a pár kroků ke dveřím. Žena podává Borisovi modrý cizinecký pas:

„Tak tady to máte – to je pas s vízem na patnáct let – už nepotřebujete žádný jiný papíry, můžete si udělat živnosťák, nebo se nechat zaměstnat, po šesti letech můžete zažádat o občanství – hodně štěstí! – další!“

Oba jako v mrákotách děkují, odcházejí – jdou ven jako už tolikrát – po chvíli se na sebe vyjeveně dívají: to už je po všem? Takhle normálně a v klidu – žádné fanfáry – činely – blesky a mikrofony…? Konec té honičky…?

Boris taky jako by nechápal. Evě zvoní mobil, je to Matka Mafie.

„No podivejte se, tady Marková, já vás nechci nějak strašit nebo co, ale byli se tu na Borise ptát, ta cizinecká policie, tak já nevim, jak bysme to udělaly…“

Evě chvilku trvá, než pochopí, že je to pokus o vydírání: potom se rozchechtá: „Víte co, pani Marková? Klidně ho práskněte, mě už ty jeho papíry nezajímají!“