9

Eva se malátně vrací do bytu. Rozhlíží se, jako by tu byla poprvé, odkládá svršky a pomalu se to v ní rozpouští: ví, že by měla dát věci i sebe do pořádku, ale nejde to – nejde to; občas něco vezme do ruky – a zase položí – nebo dá jinam – a pak zpět – svět se rozpadl na nespojité jednotliviny – nic s ničím nesouvisí a všemu konání schází odpověď na prostou otázku: „Proč?“

Umejt se a jít si lehnout – a proč?

Protože se musí zejtra do práce. A proč?

No protože se to musí a penízky a co by tomu řekli lidi kolem a tak vůbec a všelijak. A proč? Nebylo by lepší nechat to všechno plavat? A jenom spát? Anebo civět před sebe?

Eva usedne na kraj křesla, aby všechno nechala plavat a civěla před sebe – ale zakrátko má byt plný postav, které jí přišly vynadat…

A je to bilance: postavy mohou mlčet, mohou se potměšile usmívat či nesouhlasně mračit – Eva stejně ví, jakou námitku, jaký výčet nedokonalostí, nezvládnutí, pochybení a jiných hříchů představují…

„Dvacet pět let – ach bože – a co z toho…“

Na křesle pohodlně uvelebený manželský poradce jako odpověď mechanicky odříkává:

„Říká se tomu krize prázdného hnízda…“

„Dej mi pokoj!“

Byly doby, kdy uctívala manželské poradce jako šamany: vidění světa ve vztazích, to byla novinka, která jako blesk rozčísla šedivý svět tvrzení a důkazů, svět literární vědy; už neříkala „jak jsme právě dokázali“, ale „jak se to z tohoto hlediska jeví“; už neříkala „toto je pravda“ – ale „já to vidím takhle“. To byl objev pro snaživou žínku! Nadšena novou optikou jako novou hračkou vrhla se do páchání dobra a svoje vlažné, formální, nespojité manželství se jala vylepšovat hlava nehlava. A bylo po ptácích: vlažný, formální a nespojitý manžel se ukázal být s dosavadním stavem zcela spokojen – i žasl naopak, s čím že ona spokojena není: poradna? Proč poradna? Jak poradna? Nic poradna! Copak dělám něco blbě? Mně nikdo radit nebude! Že jsme si daleko? Ty seš daleko! Já nejsem daleko, jsem tady, prdlajs daleko, a nech mě bejt!

Eva nejdřív nechápala, proč se s ní manžel utkává jako s nadřazenou mocností, ale pak si řekla, že taky nemusí rozumět všemu, co se jí před nosem děje, a věnovala se praktickým krokům nápravy. Četla odbornou literaturu, navštěvovala poradny, pracovala na sobě – a přitom jí uniklo, že má-li ta legrace k něčemu být, měli by oba chtít zhruba totéž. Jenže nechtěli: Eva chtěla změnu – a Jaromírovi se naopak líbilo, jak za dlouhých temných večerů, kdy jiné dvojice se věnovaly tanci, sexu či dobré knize, naslouchá Eva jeho vzpomínkám na těžké dětství a činí si poznámky do notýsku. Ani si nevšimla, že se sbližují a jsou s manželem spojeni ne jako muž a žena, ale jako rodič a dítě.

Poradce, pohodlně rozvalený v Evině křesle, je jedním z mnoha, kterého Eva na své omylné cestě za štěstím potkala: není to ten kamarád, k němuž se kdysi obrátila o radu; je to takzvaný klasik, čili zastánce toho modelu rodiny, kterému se říká klasický a spočívá v tom, že ženin život je muži k dispozici: žena se stará o jeho byt nebo dům, o jeho děti, čistotu a pohodlí; dělá vše, čeho je třeba, aby se on mohl nerušeně věnovat tomu, co ho baví. Připustit, že žena je taky člověk, totiž lidská bytost téže, nikoli nižší kategorie – to by pana poradce mohlo připravit o erekci.

Proto nepochybuje a má jasno: pohodlně se rozvalil a pak začal:

„Koukněte pani“ – muži klasikova druhu oslovují i graduované ženy úhrnně „pani“; dělá jim dobře mluvit tak s „minoritami“, totiž se všemi, kdo jsou třeba početnější, ale nejsou bílý muž. A bílý muž na ně shlíží z výšin pyramidy lidství s blazeovaným nezájmem a laskavým pohrdáním:

„Koukněte pani, bije vás? Pije? Sází? Tak co byste chtěla?“

Eva by toho blba nejraděj nakopla, ale je fyzicky slabší než on. A vysvětlovat mu něco je marné, protože klasik kašle na to, co si kdo myslí; klasik o sobě nepochybuje, protože je bůh. Proto jsou takzvaní klasikové v hloubi duše ateisti, třeba jsou navenek klér: rádi by věřili, ale srdce jim to nedovolí; nemohou připustit nějakou autoritu nad sebou.

Byt už je plný postav Evina života: jsou tu kamarádi, spolužáci, známí, kolegové z práce, dcera Michaela řečená Myška i Pavla; přišli Evu soudit – anebo vyslechnout – nebo se jen podívat, jak umírá…

Eva v tlačenici blízkých vidí i matku.

„Mami!“ Eva má slzy na krajíčku. „Mělas pravdu, mami, má ženskou a předtim taky – a nejspíš furt!“

„No jestli já jsem to neřikala…“

„Mami, já jsem na dně…“

„No a nám zase celou zahradu rozhrabaly slepice – to je furt něco.“

„Mami – ten hodnej chlapec, co jedinej se mnou může vydržet, jak jste mi říkali, spal s mojí kamarádkou a teď si našel šedesátiletou slečnu, co miluje zlato, a představil ji Myšce a mejm kamarádům!“

„Ty seš moc přecitlivělá, to je vono!“

Všichni přítomní naslouchají s věcným zájmem entomologů: přitom berou do ruky a prohlížejí, co je v bytě: šaty, fotky, maličkosti patřící na krbovou římsu; různé předměty, které si navzájem ukazují a hovoří o nich, očichávají je a vůbec Evin život věcně studují. Během Evina hovoru s matkou se postupně stahují k nim, kolem nich a nad ně jako mračna, uzavírají se nad nimi jako klenba – a příležitostně se tiše vyjadřují k dialogu jako zdrženliví, neúčastní komentátoři…

Nejhorlivější Evin kolega ze školy to Evě přeje – má pocit viny, a to v něm budí agresi. Kolegyně vedle je tu nová, tak se drží stranou.

„No tak sme to věděli, no!“

„Já nevim, já jsem tu nová…“

„No tak sme s nima byli na večeři – přišli na fakultu – a co sem měl dělat?! Sem je měl vyhodit?“

Pavla: „Ty seš moc chytrá, rozumíš, vedle tebe se chlap musí cejtit jako blbec!“

Matka k Pavle: „Ale to je snad v pořádku, ne?“

Kolegyně: „Já nevim, já jsem tu nová.“

Stařenka z bufetu zatím prolézá a očichává byt, horlivě přitakává na tu či onu stranu a bere si ze skříní a z ledničky, co se jí líbí.

„No tak sem je pozval na chalupu – no bóže!“

Poradce si zjednává klid: „Přátelé, nic nového pod sluncem: říká se tomu…“

Eva už to nemůže vydržet, chytá se za hlavu: zoufale, prosebně: „Dejte mi pokoj!“

Boris zatím sedí na lešení, kouří a mlčky Evu pozoruje: je v bytě sama. Boris je na lešení taky sám, protože je noc. Dívá se zamyšleně, jak se Eva potácí prázdným bytem, brečí, oslovuje prázdné zdi a drmolí jakési prosby. Dívá se na ni soustředěně, ruce drží jako meditující Buddha: dlaněmi proti sobě, s konečky prstů u sebe, jako by čaroval.

Z Evina pohledu je uvnitř bytu husto: postavy jsou aktivnější a začínají na Evu útočit:

Kamarád: „No tak se zamiloval, tak mu to dopřej!“

Pavla: „Musíš to vidět taky z tý jeho stránky!“

Matka: „Já nevim, ke mně von se teda vždycky choval slušně…“

Kamarád: „Tak mu to vodpusť…“

Ale odpouští se nepřátelům! Ne těm, co slíbili snášet s námi dobré i zlé… Vrahům, prosím – ale píše se někde, že se má odpouštět zrádcům? Kteří dobře věděli, co činí? To Evě běží hlavou, ale do babylonu kolem sebe se už nevkládá. Poradce mele tu svou: „Já vím, že to nebudete chtít slyšet, ale jestli smím něco dodat, rád bych zdůraznil, že nejde o nic neobvyklého: říká se tomu krize prázdného hnízda…“

Eva očima hledá matku:

„Mami – já jsem děsně sama…!“

„Ale on říkal, že už jste se dávno rozešli…“

„Jak to? Kdy to říkal?“

„No – já nevim – tuhle, jak u nás byli, ale vona je fešná, taková do světa! Klobouk a brejle! Taky bys na sebe měla víc dbát! Já ti to pořád řikám!“

K tomu už Eva nemá co dodat: všichni se na toto téma věcně a živě baví mezí sebou a klenou se nad Evou jako nebesa, proti nimž není obrany…

„Ale vona není zas tak nesympatická, žejo?“

„Má docela švih…“

„Ony Italky tedy, jestli smím něco dodat – mívají něco do sebe.“

„Já teda miluju italskou módu!“

„A italský filmy!“

„Já teda žeru italský auta!“

„Nebo italská kuchyně!“

„A italská zmrzlina!“

„Já teda vždycky milovala starý italský veselohry…“

„A klasiky: Fellini, Visconti, Pasolini…“

„Vůbec celej neorealismus!“

„A v těch novejch filmech jsou zas krásný interiéry, žejo!“

„Nojo, byty, to voni uměj!“

„A boty taky…“

Eva bezduše sedí, jako by nevnímala debatu nad sebou; teď se k ní naklání manžel:

„Vidíš – tví kámoši mi fanděj, dcera mi fandí – všichni jsou na mojí straně. Tady mi to podepiš – je to jen formalita…“

Boris vidí zvenčí Evu v prázdném bytě, jak bere ze stolu nějaký papír a trhaně, mechanicky, jako loutka cosi podepisuje… ani to nečte – je jí to jedno – jen pořád něco nesrozumitelně drmolí…

V bytě plném debatujících postav Eva zahlédne vzadu u dveří stát dceru, která jako jediná z přítomných s Evou soucítí:

„Mami?“

„Myško! Ty seš tu taky?“

Myška je statečně upřímná – a nešťastná, jako každé dítě, které je trháno na kusy: „Mami, já za to nemůžu, táta nás s ní pozval na oběd, mami, já nechci bejt mezi váma, ani nechci o tom mluvit – to je vaše věc!“

Eva se za sebe stydí; mluví polohlasem, skoro šeptem:

„Jo, jasně, jasně – to nic – promiň…“

„Mami, já vás mám oba moc ráda, oba! Ale jsem už dospělá a žiju sama – a mám svoje starosti – já se tímhle nechci zabejvat. Já nechci bejt na ničí straně! Rozumíš mi?“

„Jo jo, já vím – promiň – to bude v pořádku – já – jen – že teď zrovna nevim, co mám dělat – rozumíš – nikdo ho nikdy nekontroloval – dělal si, co chtěl – ale on ji musel představit tobě a mejm rodičům…“

Na lešení před oknem sedí Boris s nohama zkříženýma, nervózně kouří, sleduje zvenčí Evinu zoufalou samomluvu a bojuje sám se sebou, aby nevlezl dovnitř.

„Měl i dřív vztahy mimo – a kdyby mi řek, promluvme si – tak a tak – ale on s ní obešel všechny moje kamarády a známé – rozumíš – ne svoje, ale moje! – byl s ní dokonce i u mě ve škole…“

„Já vim, mami, já vim, ale já o tom nechci mluvit!!“

„Jasně, jasně – promiň – dík, že jsi tu, dobrou noc…“

Dcera zmizí, Eva působí velmi vyčerpaně, pokusí se pousmát, ale ten smích se zlomí v hluboký, bytostný pláč…

Přítomné figury se na ni mlčky dívají.

Boris ji sleduje zvenčí z lešení, vidí ji loučit se s nepřítomnou dcerou a pak padnout na postel v návalu pláče; nejradši by zaklepal, ale neodvažuje se – a tak si zapaluje další cigaretu, protože nechce usnout a protože je mu zima…