14

Eva se rozhoduje, že to tak nenechá – že aspoň zkontroluje, jak to s těmi papíry je – aby se trochu revanšovala za Borisovo pochopení a podporu a vůbec. Aby narovnala křivý obraz své země. Aby – prostě – tohle se přece nedělá!

Vydala se tedy s Borisem k jeho chlebodárcům. Byt slušně situo­ván, nikoli malý – ale neuvěřitelný brloh. Zastavěn harampádím z bazarů: povadlé masivní sedací soupravy, skříně, police, „stěny“ – a všude všechno: hadry, jak je kdo pohodil, špinavé nádobí od něčeho, co kdo právě snědl; špína na oknech, na podlaze, na nábytku, na různých přehozech s absurdními vzory – a na stole uprostřed místnosti krom nádobí a mísy s tabákem i veliká televize. Metráková matka za stolem je zhruba Evina věku, možná mladší, špinavá, při­ožralá, rozcuchaná, plní dutinky tabákem. Jedno z asi pěti přítomných dětí jde otevřít – Eva s Borisem se zastaví mezi dveřmi.

Matka Mafie ztěžka vzhlédne: tedy musí otočit hlavou na masitém krku úplně sama a bez cizí pomoci. Je z toho celá unavená.

„Co je?“

„Dobrý den, promiňte, že obtěžujeme, mohli bychom s vámi mluvit?“

„Á, Borja! No to sou k nám hosti!“ Matka v upřímném úsměvu obnažila zuby se skvrnami kazů a zubního kamene. „Co chcete?“ ptá se komisně Evy, aby bylo jasno, s kým se Matka kamarádí a s kým ne.

„Můžeme dál?“ ptá se Eva, která s údivem bere na vědomí, že se Boris s babicí snaží vyjít v dobrém; ačkoli – jste-li tu cizí a má-li někdo u sebe vaše papíry…

„No prosim,“ praví Matka Evě téměř s odporem – a k Borisovi se obrací jako k důvěrnému známému: „Kdo to je?“ významné zamrkání: „To je tvoje kamarádka?“

Eva nasadí podobně komisní tón: „Jsem doktorka Štanglová; vy zaměstnáváte Borise?“

„Já ne – můj muž.“

„A můžu s ním mluvit?“

„Neni doma.“

„A můžeme na něj počkat – nebo mi budete ochotna říct, kde bych ho našla?“

První přestřelka dopadla nerozhodně: žádná z bojovnic neutekla s pláčem, žádná neomdlela ani nezaujala polohu submise vleže na zádech s přátelsky vyceněnými zuby. A oběma je jasné, že tudy cesta nevede.

Matka – neboť rodit děti je její jediná kvalifikace – se obrací pro tlumočení k Borisovi:

„Hele, vo co jí de?“

Boris chce udělat smířlivé gesto, jako že to všechno je nedorozumění, pouze nešikovný začátek dvou vzájemně se respektujících veličin, které se jistě brzy spřátelí. S úsměvem rozpřahuje náruč, aby objal celý svět k mírovému jednání, ale Matka na tohle nemá čas.

„Jak mám vědět, že nejste policajtka?“

„A jak já mám vědět, že nejste podvodnice?“

„Helejte se, milostivá!!“ Matka zakládá ruce v bok a nechává vyznít do ticha, co všechno by se mohlo stát, kdyby ona k tomu dala svolení. Boris už má strach, že jeho křehká situace tenhle střet nevydrží.

„Nije nije! Ona tolko chatěla vidět moji papiry!“

„A co je jí do toho?“

Pak ji ztěžka, jako kus hovězího na dlaždice, napadne myšlenka: že by jako mohla Borise pronajmout. Přeskládá faldy na obličeji, vycení kropenaté zuby a řekne vlezle:

„Nebo – jestli Boriska na něco potřebujete? Práci na baráku nebo tak – se domluvíme – sme lidi – nechcete kafe? Davídku, miláčku, udělej nám kafíčka, jo? Pusu! Seš zlato!“

Zanedbaný špinavý hubený výrostek, zhulený trávou, seděl zatím netečně v rohu se sluchátky na uších, zvedá se a šourá se rozklepaně kamsi dělat kafe – matka zatím pokračuje v nacpávání cigaret a rozděluje je na hromádky:

„Von Borja je šikovnej – všechno umí – a dříč!! Já eště neviděla takovýho dříče!

Ták, tady máte cigára, děťátka moje: pro mámu, pro tátu, pro chlapečka, pro holčičku; posaďte se!“

Eva se ale bůhvíproč nechce sbližovat: „Nene, díky – já se jen chtěla podívat na ty papíry – pracovní povolení a tak…“

Matčin úsměv zmrzne.

„S tim je všecko v pořádku.“

„No a můžu se na to podívat?“

„Nemám to tady. Má to manžel. Ten tu není. Nevim, kdy přijde. Přijďte jindy. Davídku! miláčku, to kafe nedělej – voni už dou – Simonko, dušičko moje, pomoz mi vstát!“

Dcera, evidentní prostitutka, se zvedne odkudsi z rohu, kde civěla na televizi, a pomáhá matce vstát. Drze si Evu prohlíží, okázale, aby ji poznala, až se potkají samy – nebo aby dala najevo: já vim, co si myslíš, ale je mi to úplně fuk! – nebo něco v tom smyslu.

Davídek se malátně přišourá a chce si sednout zpět ke sluchátkům.

„Svět je zlej, někomu dá pánbůh všechno, někomu nic – a eště vo to se musí rozdělit – pomozte mamince svojí do postele – ták – díky, Davídku, miláčku, skoč mamince pro vínko!“

Davídek se ušklíbne, jako že by to chtělo prachy a tuhle situaci už zná.

„No, peníze ti nedám – musej bejt v tom hrnečku nahoře, jestli mi je táta nevzal.“ Davídek mechanicky sáhne do hrnečku, kde stejně ví, že nic není, i matka ví, že tam nic není, ale pro diváky v zadních řadách matce ukazuje dlaň, že tam nic není, a doprovází to slovy. „Nic tam není!“

To Matku strašně překvapí a zděsí až skoro k záchvatu:

„Jěžišmarjá, ale jak to?? Dyť tam bylo šest set korun! Sama jsem je tam dávala! Co já si počnu – a voni mě zrovna tak vzaly záda – co já budu dělat?“ To je ovšem otázka, která si žádá dramatickou pauzu. Nikdo nic.

„Nemáte dvacku? Nebo radši padesát? Já vám to hned pošlu, jak dostanu důchod, já jsem invalidní na záda, rozumíte…!“

Eva ví svoje, svým způsobem obdivuje výrazovou pružnost téhle stařeny svého věku; jak obratně přehazuje výhybku z koketky na císařovnu a z ní na chudou pradlenu, co má svou lidskou hrdost – lahvici čehokoli k chlastu. Dá jí za to všechno padesátku a kouká vypadnout.

„Díky, moc dík – hned to pošlu – přiďte jindy!“

Eva se obrací k odchodu a je jí z toho všeho zle – Boris jí nabízí rámě s úsměvem, který říká: Joj, však jsou i jiné dimenze, profesorko… a šeptá polohlasem:

„Profesor! Ulibajtěs!“

Eva se chabě usměje.

„Nu! Vot tak!“