11
Normální cvrkot na katedře: někdo někoho hledá, někdo něco hledá, studenti čekají na zápočty, prostě škola. Eva – sakra, aspoň že ví, jak se jmenuje – je jako praštěná palicí. Říkají, že rozvod po pětadvaceti letech – to se dá člověk do pořádku tak za dva roky – uvidíme. Eva se motá, tupě civí –
Okolí neví, jak s ní jednat: každý se snaží jí radit a nějak osobně se zasloužit, aby ten trapas zmizel. Že se současně kamarádí s jejím manželem a tou jeho starou italskou jalovicí – no bóže! Tak jí v duchu nadává, a co? Nahlas říká: nevím. Pořád od ní někdo něco chce a ona s mdlým úsměvem mechanicky opakuje: nevím. Lituji, nevím. Prostě nic neví. Co se děje dneska, co bude zejtra, kdo je a proč tu je a co dál a jak; na nic se jí neptejte – Evě dá dneska práci trefit se nohou do podlahy… Kde má brejle, sakra, pětadvacet let – vlezte jí všichni na hrb!
Eva vypadá velmi neupraveně, zmateně a znaveně; právě referuje šéfovi z papírů o své misi po knihovnách.
„To setkání bylo fajn, tady je zpráva, studenti si dělali všechno sami: byly jsme s Pavlou taky v místní knihovně.“
Kolega má potřebu projevit pochopení:
„A jak je?“
„Dík, dobrý“
„A co dcera, jak to snáší?“
Eva na něj s úžasem pohlédne:
„Má dcera je plnoletá; má dceru – táhne jí na třicet…“
„Jo? A už se vdala?“
„Nikoli, má dcera je stále svobodnou matkou, jestli myslíš tohle – u vás doma, předpokládám, je všechno v pořádku?“
Kamarád nepochopil narážku a nadechl se k bodrému komentáři:
„Jojo, dobrý – to rodinný zázemí je holt důležitý – to víš – v tomhle je ta moje ženská dobrá, skvělá, jako pro rodinu, myslim, taky drží holky zkrátka, aby do něčeho nevlítly…“
„Jako ta moje…“
„Jo – teda, ne, aby sis nemyslela – ale moje holky studujou, rozumíš – a sou fakt dobrý, mám z nich radost…“
„Gratuluju…“
„Hele, každej chlap musí někdy ulítnout – to si nevybereš…“
Eva chabě přivírá oči a čeká, až to přejde.
„To by ani nebyl chlap, rozumíš – víš, jak to myslim…!“
Eva ví, jak to myslí: správnej chlap se v pátek ožere a má nějakou milenku, aby si měl s kamarádama o čem pokecat v hospodě.
„Hele, taky jsem blbnul, viď, ale Jaruš je v tomhle fakt skvělá…“
Eva má sklopenou hlavu. Je jí trochu mdlo a ráno zvracela – ale není to to, co myslíte. To by bylo neposkvrněné početí. Kamarád pokračuje a je k nezastavení. „… Hele, vono ho to přejde, von se vydovádí a pak se uklidní – no nic – já jen – že s tebou fakt cejtim…“
„Já vidim, Pepino: A pořád nevim, co seš? Kamarád? Nebo chuj sabáčij?“
Kolegyně ruštinářka, co nic neví, protože je tu nová, spěchá na pomoc:
„Psí vocas, pane docente, to je rusky!“
Eva na kolegyni vděčně pohlédne: to je na celé situaci snad nejhorší; vidět, jak ti to někteří nejbližší přejou…
Kolegyně je trochu zmatená z toho přátelského pohledu a skoro se zapýří:
„Já nevim, já jsem tady nová.“