19

První cesta vede do kavárny. Boris Evu obřadně dovede až k jejímu stolku, omluví se a jde na toaletu. Eva usedá a oknem sleduje téměř totožnou scenerii jako kdysi: tentokrát ale zaostřuje na ukrajinské kopáče. Pak se odkloní od okna, protože vzadu je mírný rozruch: číšník umravňuje Borise, který vyšel z WC, že tady nejsou žádné veřejné toalety…!

Boris, aniž hne brvou, ukazuje, že jde ke stolku – takže je host. Číšník dává pohledem výmluvně najevo, jak o novém hostu z Východu smýšlí. Eva si toho všimla a zasahuje slovy: „Ten pán je tu se mnou!“ Číšník nepadl na kolena a nežádal odpuštění – naopak: ledově se usmál, trochu ironicky se omluvil: „Tak to pardon!“ – a zařadil Evu na společenském žebříčku o pár pater níž. Je jasné, že tady veselo nebude. Boris usedá a sundává si své nemožné kostkované sako. Eva objednává dvakrát vídeň.

„Musim ti sehnat něco na sebe – a taky by sis měl nechat trochu narůst vlasy – seš moc vystříhanej…“

Bylo to míněno naprosto v dobrém, s těmi nejčistšími úmysly – nicméně Boris je dotčen.

„I pačemu? Eto ja – Borja – jésli ja tobě nělubimsa, skaži – ja pajdu!“

V té chvíli jako by se roztrhla clona okouzlení – a Evy se zmocnila únava. Mohla říct tisíc věcí: mohla mluvit o jiném stylu v jiném kraji; o své zálibě v delších vlasech a strašných vzpomínkách na nuceně vystříhanou komunistickou mládež; mohla všechno spláchnout – že o nic nejde – hlavní je duše – ale neřekla nic z toho; zeptala se:

„Pudeš? Jo? A kam? Zpátky k tý bábě?“

Namísto radosti je Boris najednou balvanem na krku. A to se mu nelíbí: nechce být přítěží – chce být hrdinou. Chce být oslavován a ctěn. Romance zprozaičtěla, je toho na ně na oba najednou moc; jsou unavení, nedůtkliví, trochu agresivní a napjatí. Občas se mimoděk zadívají na ukrajinské kopáče, a to jim na náladě nepřidá.

Boris je připraven odejít. Mohl v tuto chvíli říct tisíc věcí: že se jí chce líbit a pro ni se nechá zarůst jako Tarzan. Že to s tím odchodem byla jen taková metafora – vždyť spolu ještě nebydlí; že uzavřou obchod: Eva ho podrží, než se on osamostatní – a on se jí potom bohatě odmění… Nebo tak něco. Ale místo toho dal do výrazu všechnu opravdovost, jaké byl momentálně schopen, a řekl:

„Jésli chočeš, skaži, ja pajdu!“

Myslí to vážně a Eva to ví.

„Nech toho, prosim tě – pane vrchní, ty kávy, prosím vás!“

Vrchní zahlaholí, že ano, ale hledí si papírů. Dává tím okázale najevo svůj postoj k imigrantům.

Eva se chopí slova v potřebě nějak tuhle situaci artikulovat – seřadit, zpřehlednit, zvládnout. „Dobře, tak budeš u mě. Na jak dlouho?“

„Zatím – než ty mě ubiješ i zakopaš na zahradě.“

Eva se ale nepřeladí na humornou notu a pokračuje vážně dál:

„Dokud já nevyběhám ty papíry – a to není maličkost.“

Boris nic: tohle dobře ví. Ví to líp než Eva – kolikrát to s ostatními probírali ze všech stran: jak sehnat „papíry“, tedy potřebná povolení k práci a pobytu. Za velké peníze na černém trhu. Anebo přes ženu. Bez ženy to zatím nikdo nezvládl. Bylo nutno najít tu správnou ženu…

„Ty znaješ, što ja sam ničevo něsmagu.“

Eva si hluboce povzdechne – a od této chvíle bude vzdychat pořád víc.

„Jéva: slušaj vnimatělno: ja znaju, što eto očeň složnyj – složitá situacija. Jésli chočeš – ja pajdu.“

Eva jen nesouhlasně vzdychá, jako že se to nějak zvládne.

„Jéva, ja nikagda nězabudu, kto mně pamagal! Ja dlja těbja vsjo sdělaju – što ty chočeš – vsjo! Na autě, na kvartire – vsjo! Ja chaču rabotať, ja očeň chaču! No – jésli skažeš, idi – ja pajdu – vsjo.“

Eva je tou situací zavalená; neví přesně, co ji čeká, ale má nejasné tušení, že toho má na hrbu víc, než unese. Sice ji to vrhá do nových problémů, a tím vytrhuje ze starých problémů a návalu sebelítosti – ale ten číšník to kafe nenese…

„Uvidíme – musím ti ale dát pár otázek: byls někdy zavřenej? Arest?“

„V ťurme? – nije!“

„Jestli jo, tak mi to řekni, protože kriminál mi vadí míň, než když se lže: Byls zavřenej?“

„Nije.“

„Kolik máš děti?“

„Ja uže skazal: Adnu dočku – i adnu vnučku.“

„A jsi vdovec. Nejsi náhodou ženatý?“

Boris zavrtí hlavou. „Žena umerla.“

„A kolik máš sourozenců?“

„Adnavo brata.“

„Kdo z tvojí rodiny chce ještě přijet?“

Borisovi už je to nepříjemné.

„Nikto!“

„No minimálně dcera s dcerou – říkals, že jí tu chceš postavit dům.“

Boris zevnitř potemní. „Nado bylo malčať.“

Eva je mírně dotčena: „Snad se můžu zeptat, koho si beru do bytu?? Pane vrchní!!“

„Jéva – izvini – ja něchaču rugaťsa – gadat se – ja tolko chaču rabotať – ty dumaješ, što dlja mě eto nije ťažko?“

Eva zase povzdechne: jestli má něco zařizovat, tak se taky bude muset zaručit, že za něj bude platit nemocenskou a starat se o něj, kdyby něco – a jestli není zdráv – nebo má nějakou skrytou chorobu…?

„Seš zdravej? Protože rozumíš – nemáš pojištění – a kdyby se něco stalo…“

„Zdarov! Zuby pakazať??“

Eva se omluvně usměje – a zase vzdychne –

„No, v tom novym bytě je moc práce – Takže: já ti pomůžu – a ty pomůžeš mně – jo? To kafe nám asi nedaj…“

Boris se zvedá, nabízí Evě rámě a vysvětluje pečlivě a se šlechtickou noblesou:

„Patamu što on umnyj – i my duraky. On chytryj a my blbci. Ať – on – pocelujet – políbí – nas – v žopu, v perděl. Pažalujsta…“

„Jasně: ať nám políbí…“

A odcházejí. Eva se snaží o hrdost se smíšenými pocity: poprvé se ocitá na druhé straně plotu a má co dělat s rasovou nadřazeností českého měšťáctva; a za další: Boris je jí oporou i v tom příšerném saku…